Původním zaměřením plavec, vynikající triatlonista, později ultra maratónec a dobrodruh-cestovatel, vyhledávající extrémní vzdálenosti v drsných zimních podmínkách, Jan Francke přezdívaný jednoduše Venca, už má za sebou několik drsných závodů v Kanadě a na Aljašce. Za dlouhou dobu svého „pokoušení osudu“ nasbíral spoustu zkušeností z nejdrsnějších částí světa a na vlastní kůži si vyzkoušel, jaké to je pohybovat se sám v naprosté divočině, vzdálen stovky kilometrů od civilizace, odkázaný pouze na sebe a své vybavení. Jeho vzpomínky na poslední velký závod jsou stále živé a rád by se o své pocity s vámi podělil.
V minulém roce jsem absolvoval nároční dálkový závod Iditarod Trail Invitational -1600km zimní divočinou Aljašky, který jsem bohužel nedokončil a letošní zimu se na Aljašku vypravím znovu, abych se pokusil závod dokončit. Jedná se o jeden z nejextrémnějších ultra maratonů světa, s minimální podporou, samota, hluboké mrazy a nekončící divočina.
Podmínky před startem nebyly dobré a teplo způsobilo, že na prvních 70 km trasy bylo spousty různých alternativních cest, které se vyhýbaly vodě, které bylo všude spousty a zůstat suchý vyžadovalo hodně trpělivosti a dobrého vybavení. Na druhou stranu bylo super jít jen v termo triku. Svůj osud jsem slepě svěřil do rukou místňáka, který jel kratší variantu na lyžích a já jsem v domnění, že jako místní ví kam jde, přestal sledovat mapu. Chyba. Šel tou delší a horší zkratkou. A o tom to právě je. Nikdy nevíš co bude a čím víc si myslíš, jak to bude, nebo jsi o tom dokonce přesvědčenej, tím větší máš šanci, že to bude zcela naopak.
Třetí den dle očekávání gradovala stávka těla, dostal jsem se pod hory na pátý check point Puntilla lake a zatím se držel nad limit lehce přes 80 km denně. Přechod Rainy pass, nejvyššího bodu závodu, nebyl tak idylický jako při mé první návštěvě. Foukal dost vítr, a jelikož do kopce bylo rychlejší jít pěšky než na lyžích, tak jsem se i dost bořil a často hledal trail pod nohama. Následující krátký, ale zrádný úsek po řece Kuskokwim, kde jsem minule zažíval temné chvilky strachu, nabídl opět perné okamžiky i za denního světla. Před sebou jsem viděl dva chodce, jak se brodí po kolena ve vodě. Z mého pohledu to vypadalo jako krátký úsek. A tak jsem vymyslel skvělý plán. Po hladkém ledu jsem se rozjel soupaž co to šlo, v domnění, že pokud pojedu dost rychle, tenký led přejedu. Asi by to vyšlo, kdyby to měřilo tak deset metrů, ale ono to měřilo tak sto metrů a díky vodě na ledu se má rychlost výrazně zpomalila, a najednou lup a obě lyže mi zajely pod led.
Na jednom ledovém přejezdu boule mě podklouzly lyže a já plnou vahou spadl na hroudu tvrdého ledu, přímo na kostrč. V tu chvíli jsem myslel, že jí mám na kusy, a že to je konec závodu. Ležel jsem tam, a dlouho se nemohl zvednout. Ale jiná možnost neexistuje. Od té doby mně často brnělo levé chodidlo a šoupavý pohyb na lyžích mě také nedělal radost. Do McGrath, cíle té kratší varianty, jsem dojel druhý den večer, o 16 hodin rychleji než při mé minulé účasti na kratší variantě, a v celkem přijatelném stavu. V dopoledních hodinách jsem vyrazil dál, do neznáma. Dobrou náladu ovšem hned přerušil přemrzlý sníh, který byl pod lyžemi a saněmi jako šmirgl.
Čekalo mě necelých 220 km po řece Yukon. Mocná a ohromná to řeka, kde pojem vzdálenost nabývá zcela nových rozměrů. Měl jsem představu, že to bude konečně rovina, že to bude zmrzlý a poletí to. Těšil jsem se na to. A proto mi Yukon zasadila hned drtivou ránu v tom, že zcela přemrzlý sníh byl jak šmirgl, a já ve svých představách letící jsem byl najednou téměř stojící.
Ráno jsem vyrazil a měl jsem pocit, že to je dobrý a byl jsem celkem odhodlán. Jenže hned před barákem mi to na lyžích ujelo, a já opět spadnul na kostrč. Chtělo se mi brečet. Chodidlo mě už brnělo permanentně, a necítil jsem prsty, což bylo blbý, protože jsem nevěděl jestli mi mrznou, nebo jestli to je jen mravenčení. Už od začátku jsem zcela prázdnej, energie a elán nula. Mám pocit, že se nacházím v tělesné schránce, kterou někdo vysál brčkem zcela do dna a nic nezůstalo. Co deset minut jsem stavěl a musel jsem se motivovat k pohybu dál. Řval jsem na sebe, řval jsem na okolí a vždy se na chvilku nabudil a pokračoval. Dal jsem si cíl dorazit na pobřeží, cca 230 km. Jenže netrvalo dlouho, a byl jsem zase na dně. Začal jsem se fackovat, abych se probral a nebyl měkkej. Chvilku to zase šlo. A pak znovu ponor do temných hlubin těla a duše. Takhle se to střídalo zhruba pět hodin. A pak najednou zničehonic, bez varování, jsem to už nevydržel a rozbulel se. Stál jsem tam skloněnej a zapřenej v hůlkách, a brečel jsem jak malý dítě. Nešlo to zastavit. Nechápal jsem co se to se mnou děje. Když jsem to dokázal ovládnout a zastavit, tak se mi strašně ulevilo a najednou do mě vstoupil nádherný klid. Sedl jsem si na saně a myslel jsem na svou rodinu, na moje malý kluky, jak někde blbnou a lítaj. Na mou milovanou ženu. Jak se smějou, jak se radujou. Najednou jsem věděl, stejně jako Forrest Gump, že nevím, proč bych měl jít dál, když mám tenhle poklad doma. Nevěděl jsem, proč bych se měl trápit dál, když to, na čem mi záleží, je strašně daleko. Zavolal jsem přes satelitní telefon ženě, znovu si pobrečel, ale najednou jsem byl šťastný, že je konec. Bylo brzké odpoledne, slunce konečně hřálo a seděl jsem tam snad ještě hodinu a jen tak v klidu a tichu rozjímal. Pak jsem se otočil a táhl sáně zpět do Galény.
Bylo to krásný, bylo to hnusný a bylo to hodně náročný. Necelých 1000 km a 15 dní. Na trati jsem nechal několik kilo váhy a stálo to velké úsilí. Škoda, že nabrat víc jak dvojnásobek zpět nezabere téměř žádnou snahu. Zkrátka je to opravdu unikátní dobrodružství, které nechá v člověku hlubokou rýhu.
A čemu vděčím za to, že jsem to už po několikáté přežil a zdárně se vrátil domů?
V první řadě fyzické a psychické připravenosti, celoročnímu tréninku, otužování jak fyzickému, tak i psychickému. Psychická odolnost je v odlehlých končinách klíčová a člověk si skutečně sáhne na dno.
Kromě těchto aspektů připravenosti těla a duše je velmi důležité vybavení, které máte, protože výběrem vhodného vybavení si ušetříte spoustu energie a času. V extrémních podmínkách, kdy si vše táhnete sami na saních, záleží na každém gramu, který potom určitě pocítíte. Zároveň ale záleží na kvalitě materiálů, protože v drsných podmínkách je důležitá odolnost a funkčnost. Ne vždy ultralehké znamená odolné a kvalitní. Během mých dlouhodobých pobytů v drsné přírodě za extrémních mrazů jsem vyzkoušel spoustu různého vybavení a mám několik osvědčených, velmi oblíbených kousků, které bych vám mohl doporučit.
Stan
Je to váš jediný úkryt, který vám poskytne ochranu před nepřízní počasí a někdy i psychickou ochranu před vlky, medvědy a jinou divokou zvěří. Určitě by útok medvěda nevydržel, ale pocit, že jste uvnitř a nevidíte co se děje venku, vám dává určitou jistotu bezpečí. Když potom ráno vykouknete ven a podle stop ve sněhu vidíte, co všechno se pohybovalo kolem vašeho stanu, nestačíte se divit.
Mě se osvědčily stany MSR, které jsou lehké a ve sbaleném stavu zaberou minimum místa v saních. Mají odolnou konstrukci, která vydrží i sněhovou bouři. Snadno a rychle se staví. I když vypadají malé, uvnitř poskytují dostatečně velký životní prostor. Jsou vyrobeny z tenkého a lehkého materiálu, který je ale neuvěřitelně odolný a pevný. Prostě značka MSR je několika desetiletími prověřená kvalita.
Do extrémních podmínek mám svůj oblíbený model MSR Acces 1, ale do běžných evropských podmínek na běžné treky v horách rád používám MSR Hubba Hubba NX.
Karimatka
Ne nadarmo se říká: „Jak si kdo ustele, tak si lehne.“ I doma ve své posteli určitě řešíte, jakou matraci si pořídíte, aby se vám pohodlně spalo. V nízkých teplotách je karimatka dvojnásob důležitá, protože nezajišťuje pouze pohodlí, ale také tepelnou izolaci od promrzlé země. V extrémně chladných podmínkách se mě osvědčilo používat dvě karimatky. Jako podklad pěnovou Thermarest RidgeRest a na ni nafukovací Thermarest NeoAir Xtherm.
Pěnová karimatka je sice objemná, ale téměř nic neváží a dá se snadno připevnit na saně. Nafukovací má naopak ve složeném stavu minimální velikost a nafouknutá vám zajistí dokonalé pohodlí pro spánek. A díky vnitřním přepážkám z izolační termofolie odráží vaše tělesné teplo a příjemně hřeje.
Spacák
V extrémních mrazech kolem -50 °C není moc co řešit. Jiná volba než kvalitní husí peří neexistuje. I tak je spacák do takovýchto teplot hodně objemný a zabere spoustu místa. Na spacáku ale nemůžete šetřit. Každý ušetřený gram na váze se projeví na hřejivosti spacáku. Přidanou hodnotou navíc je impregnace peří. Prémioví výrobci péřových spacáků používají předem impregnované peří, například osvědčenou technologií značky NIKWAX. Takové peří neztrácí své vlastnosti ani při navlhnutí a rychleji schne.
Do extrémních mrazů používám spacák Thermarest Polar Ranger a pro běžné trénování u nás doma mám oblíbený model Thermarest Parsec 20F/-6C.
Vařič
Dilema asi každého, kdo vyráží do odlehlých končin, je: plyn nebo benzín? Za mě a asi každého, kdo se pohybuje v zimě v divočině, jednoznačně vařič na tekutá paliva a každý vám zcela jednoznačně řekne tři písmena – MSR.
Já používám MSR Whisperlite Universal, na který jsem zvyklý a který je poměrně lehký. Ještě drsnější a spolehlivější je model MSR XGK EX, ale pro mě je trochu těžší a v mém případě těch několik ušetřených gramů se počítá. Kvalitní vařič vás nezradí, když potřebujete ohřát vodu na čaj nebo zalít dehydrovanou stravu. Je s ním sice trochu více práce, příprava paliva, zahřátí na provozní teplotu, pravidelné čištění a údržba trysek, ale to vše se vám vyplatí. Kvalitní vařič zpracuje téměř všechna kapalná paliva a jede i v extrémních mrazech.
Na krátké výlety v Evropě, kdy chci jen tak vyrazit na několikadenní výlet do hor, si s sebou beru plynový systém MSR Windburner, který je lehký, výkonný a kompaktní. Nezabere mi v lehkém batohu moc místa a je ihned připraven k použití.
Jídlo
Během ultra maratonu se nechcete dlouho zdržovat přípravou jídla, navíc v extrémně nízkých teplotách, ale zároveň musíte pravidelně doplňovat energii, abyste měli co spalovat. Já si během závodu pochutnával na dehydrované stravě od Summit to Eat. Stačilo ohřát vodu a zalít směs v sáčku. Během několika minut jsem měl hotové jídlo jako od maminky. Jídla Summit to Eat nejsou z výroby příliš solená, což mě vyhovuje, protože sůl moc nemusím. Když jsem ale potřeboval dosolit, nebyl s tím problém. Opačně by to nešlo.
Oblečení
Rčení „neexistuje špatné počasí, pouze špatné oblečení“, má určitě co do sebe. Důležité je správné vrstvení, jeho prodyšnost a tepelná izolace. V nízkých teplotách je důležitá prodyšnost a paropropustnost jednotlivých vrstev. V pohybu se totiž potíte a pot musí odcházet do vzduchu. Při pohybu jsem měl na sobě pouze vrstvy z fleesu, který je extrémně prodyšný a zároveň výborně tepelně izoluje. Když jsem se zastavil, nasadil jsem si izolační kalhoty a bundu plněné umělým vláknem Primaloft, na noc nebo v extrémně nízkých teplotách jsem přidal kalhoty a bundu z peří. Protože v současné době charakteristické střídavým oteplováním a ochlazováním se i na Aljašce může najednou rychle oteplit a začít pršet, měl jsem s sebou nepromokavou bundu a kalhoty z goretexové membrány. Jednotlivé vrstvy oblečení mám v odstupňovaných velikostech, takže například nepromokavou bundu a kalhoty mám velikosti XXL, abych je oblékl přes všechny izolační vrstvy. V létě na jednu vrstvu oblečení nepoužitelné. Musím mít sady oblečení zvlášť do extrémních zimních podmínek a do naší normální zimy.
A moje nejoblíbenější kousky?
Moji osvědčenou značkou je britský výrobce ultralehkého oblečení Montane a za celou dobu mých bláznivých dobrodružství pozoruji, jak se posunují vpřed a vylepšují jejich produkty zdokonalováním střihů, použitím nových materiálů a zjednodušováním konstrukce vzhledem k jejich pohodlnosti a funkčnosti. Když jsem s nimi začínal, byla to relativně nová, začínající značka, ale za tu dobu se hodně posunuli a zdokonalili.
Základní vrstva – Montane Dart Zip Neck
Střední izolační vrstva – Montane Protium Jacket
Bunda se syntetickou izolací – Montane Fireball Hoodie
Péřová bunda – Montane Apex 8000, Montane Alpine 850
Nepromokavá bunda – Montane Phase Nano
Nepromokavé kalhoty – Montane Minimus Nano
V mých dobrodružných výpravách mě podporuje firma Vertone z Jablonce nad Nisou, která je dovozce a distributor značek Montane, Thermarest, MSR, Chillaz a Petzl. Mají veškeré vybavení pro pobyt v přírodě na jednom místě, navíc to nejlepší, takže jsem nemusel oslovovat jednotlivé výrobce zvlášť a to pro mě byla velká úleva. Na jejich stránkách si můžete prohlédnout vše, o čem jsem psal v tomto článku a ještě mnohem více.
U Vertone a jejich značky Montane bych ještě rád zůstal a něco vám o ní pověděl.
Už od mých prvních návštěv severských krajin jsem vždy po návratu měl touhu tuto rýhu, kterou ve mě extrémní závody zanechaly, předat dál. Přednáška či vyprávění je super, ale poznat to na vlastní kůži je zcela nejlepší způsob. A tak za spolupráce právě firmy Vertone a jejich značky Montane vzniklo Montane JIBE JAHA.
Montane JIBEJAHA
Přechod z Jizerek do Beskyd, z Jablonce do Havířova. Výzvy, dobrodružství, které se Vám vryje pod kůži a bude v hlavě vrtat, dokud nebudete stát v bílé krajině obklopeni přírodou. Jen Vy a krásná animální bezstarostnost toho, že jediné, co řešíš je hlad, žízeň, zima a spánek. Všechny ostatní problémy běžného života zůstávají někde daleko od Tebe. Samozřejmě, ne vždy to je procházka růžovým sadem, ale aby člověk měl opravdu kompletní zážitek, který ho učiní o malinko silnějším, musí to taky trochu bolet a člověk musí pocítit polibek diskomfortu a strachu. Teprve potom je význam slova dobrodružství naplněn a zůstává navždy v mysli zvěčněn. Pokud chcete zažít něco výjimečného, nemusíte cestovat do vzdálených končin, můžete se přidat k nám...
