Ve stopách svého otce jde i syn David, který jako automechanik působil v soukromých servisech, ale nechal se zlákat do AVE nabídkou zajímavější a pestřejší práce. A to se mu také splnilo: zdarma zde získal řidičský průkaz skupiny C, profesní průkaz a strojní oprávnění pro ovládání řady strojů. S podporou vedení se mu navíc povedl skutečný majstrštyk: opravil technicky náročnou převodovku vozu Mercedes-Benz Unimog, čímž dlouhodobě odstavený vůz vrátil zpět do života.
Začněme u vás, pane Milane – se 40 lety v jednom provozu jste tady nejstarší zaměstnanec?
Kdepak, jsou tu ještě starší, už penzisté, kteří dokud mohli, v práci vydrželi, i přes sedmdesát let jim bylo, když odcházeli. Ale je nás takových víc, tak je vidět, že být tady silničářem lidi baví. Mě tedy určitě. A navíc, když já jsem nastupoval, tak zde ještě pracoval můj otec, po němž jsem doslova zdědil jeho sypač.
Jaká technika zde byla, když jste začínal?
Klasické vozy Tatra 148, novější modely 815, Škoda 706… Tehdy jsme si je i sami udržovali, takže jako automechanik jsem měl pořád co dělat. To u moderních vozů už tolik nejde, větší zásahy dělají značkové servisy. O to více s nimi jezdíme nebo se věnujeme dalším činnostem.
Skutečným majstrštykem mechanika byla oprava převodovky Unimogu.
Jak se během tolika let změnila náplň práce u silničářů?
Začínal jsem jako učeň, pak jsem nastoupil coby automechanik. Posledních 15 let jsem z poloviny v dílně, kde se starám o starší stroje, mladší kolegové se zaměřují na moderní techniku. A dodnes v zimě jezdím se sypačem. Jen už to není stará Tatra, ale moderní Mercedes (úsměv). Tady to tak chodí, když není práce v dílně, vždy máte uplatnění třeba se sklápěčkou nebo se udržuje zeleň. Práce není jednotvárná a to je hlavní. To platilo tehdy i dnes, a proto nás práce u silničářů drží.
To se dnes už tak často neslyší...
Mám zde blízko k autům, baví mě řídit náklaďáky. A ještě jeden důvod vám řeknu na rovinu: na rozdíl od mnohých známých jsem nikdy nezažil, že by mi nepřišla výplata. Chodí pravidelně, často dokonce v předstihu. Tady máte jistotu dobré práce a pravidelného výdělku. Není to pro každého, ale když se v oboru pohybujete tak dlouho, řadu věcí si osvojíte.
A tím se dostáváme k vašemu synovi: Davide, co vás, o generaci mladšího automechanika, přilákalo k AVE?
Nejdříve jsem 10 let pracoval ve značkových servisech u nákladních vozů. Měl jsem tu práci rád, ale po čase už to bylo hodně jednotvárné, už jsem si chtěl od dílny odpočinout. Tady je to lepší, jezdíte krajinou, sekáte trávu v příkopech nebo stříháte stromy, každý den je jiný.
Syn David zprovoznil finišer.
Ale nakonec jste své řemeslo automechanika dost uplatnil, že ano?
To je pravda. Stál tady na dílně takový váleček, tedy spíš válec na asfalt, byl odstavený, protože měl špatné mazání. Domluvil jsem se s vedením, že ho zkusím opravit. Motor jsem rozebral, znovu složil a válec nám opět slouží. A pak se mi podařilo oživit Unimog, to už bylo větší dílo. Měl zadřenou a prasklou převodovku a nikdo si s ní nevěděl rady. Přitom je to hezké a schopné auto. Nová převodovka stojí statisíce, celé auto miliony, tak jsem se do toho ve volných chvílích pustil a dnes auto zase slouží, jak má. Takže se nakonec s tátou na dílně potkáváme, on se specializuje na starší Tatry, my ještě s jedním kolegou na novější vozy.
Prosím vás, jak se opravuje převodovka na takové legendární auto?
Našel jsem si řezy, převodovky jsem trochu znal z dřívějška z jiných vozů, také strýc mi dal dobré rady. Je to poloautomat, docela složité zařízení, ale když se chce, všechno jde (úsměv). Teď jsme ještě oživili finišer, ale už ne kvůli opravě, ovšem prostě jsme se pustili do oprav silnic, můžeme si tak vyzkoušet něco jiného.
To vypadá, že i vy jste tady spokojený a nemáte důvod měnit zaměstnání?
Jsme tu dobrá parta, vedení v nás má důvěru a my to zas oplácíme tím, že vše děláme nejlépe, jak umíme. Práce je tu pestrá, hodně se naučíte nového a samozřejmě i mě vyhovuje jistota pravidelné výplaty. Soukromé servisy mi daly hodně, rád na ně vzpomínám, ale určitě bych už neměnil.
