Příklady ze soudní síně pohledem advokáta
JUDr. Lukáš Frencl se rodičovským sporům a opatrovnickým řízením věnuje již více než deset let a zavedený soudní stereotyp nařizovat paušalizovaně střídavou péči kritizuje. „Je mi známý případ, kdy dcera nechtěla chodit k otci, jednou při předání plakala a on ji vlekl po zemi k autu a zhmoždil jí ruku. Matka vše natáčela a video bylo doloženo jako důkaz k soudu. A výsledek? Dítě je nadále ve střídavé péči a matka dostala vynadáno, že nemá předávání natáčet,“ říká JUDr. Lukáš Frencl. V praxi se setkal i s tím, že střídavá péče je soudně nařízena i v případě, kdy je jeden z rodičů závislý na alkoholu či drogách. „Zcela mě šokovalo, že se soudce zastával otce závislého na pervitinu. Matka byla nepřímo označena jako hysterka, co otec dělá ve svém volném čase, je prý jeho věc, na dítě to nemá vliv, a proto je střídavá péče to nejlepší řešení,“ doplňuje advokát.
Střídavá péče v ČR
Střídavá péče byla u nás legislativně zakotvena v roce 1998. Ministerstvo spravedlnosti, které eviduje počet otevřených opatrovnických řízení, uvádí, že o střídavé péči bylo v roce 2023 rozhodnuto ve 3940 případech a o společné péči ve 2146 případech (matce byly do péče svěřeny děti v 18 220 případech, otci v 1631 případech). Data, která Ministerstvo spravedlnosti sleduje, jsou však neúplná a nejsou zcela přesná. Ministerstvo například neeviduje nesezdané páry, které nemusí mít po rozchodu péči formálně upravenou a mohou „střídavku“ praktikovat i bez rozhodnutí soudu.
Například sociolog Petr Fučík, který se výzkumům ohledně střídavé péče věnuje, na svých stránkách uvádí, že odhadem každé desáté dítě v České republice je ve střídavé péči. „To jsou však údaje z roku 2010. Nyní bude toto číslo mnohem vyšší, neboť díky nálezům Ústavního soudu za stejné období je střídavá péče strmě na vzestupu a dnes již někteří soudci deklarují, že výlučná péče prakticky neexistuje, což však odporuje uvedeným statistikám,“ říká advokátka Mgr. Daniela Holá.
Střídavá péče je bezpochyby cenný nástroj, který může zajistit rovnoměrný kontakt dítěte s oběma rodiči a podpořit jeho harmonický vývoj. Podle řady odborníků však existují situace, kdy její uplatnění naráží na zásadní problém – zejména v případech, kdy jeden z rodičů vykazuje rysy tzv. vysoce konfliktní osobnosti.
Podle advokátky Mgr. Markéty Chudáčkové, která se v praxi těmito kauzami zabývá, se tyto spory často pojí s psychickým násilím, které soudy nejsou schopny rozpoznat, ani s ním naložit a v podstatě se tím odmítají zabývat. „Z mé zkušenosti a ze zkušenosti mnohých mých kolegů vyplývá, že soudci často neznají důsledky psychického násilí, neví, co je DARVO ani gaslighting, kdy je popíráno vnímání reality druhého člověka. Pokud manipulátor v jakékoli podobě, ať psychologické nebo psychiatrické, dostane prostor a čas, tedy u střídavé péče minimálně polovinu, ukazuje praxe, že děti o druhého rodiče velmi často prakticky přicházejí,“ říká Chudáčková. Podle ní dříve nebo později začnou děti v těchto případech druhého rodiče samy odmítat (syndrom zavrženého rodiče). Praxe se pak řídí jejich názorem, tudíž uschopní manipulátora a dítě přichází o toho zdravějšího kompetentního rodiče. „To opravdu není v zájmu dítěte. Jde o ty nejsložitější kauzy, kdy soudce bez znalostí a zkušeností nemá šanci rozhodnout ve prospěch dítěte. Stalo se, že rok a půl staré dítě bylo svěřeno do střídavé péče rodiče, který vykazoval alarmující znaky poruchy osobnosti, a soud se tvrzeními a popisovaným jednáním opakovaně odmítl zabývat. Když dítě začalo mluvit, vznikla na odborné úrovni obava, že by mohlo jít o poruchu osobnosti se sadistickými sklony. Stejně se tím soud zabývat nechtěl a zdůvodnil to tím, že diagnostikovaná porucha osobnosti nemá vliv na práva rodiče,“ dodává advokátka.
Konfliktní rozchody a jejich dopad
Případy vysoce konfliktních rozchodů tvoří dle odhadů oslovených advokátů asi 20 % všech soudních sporů, ve kterých nezletilé děti figurují. Často se jedná o rodiče s poruchami osobnosti, jako je narcistní nebo hraniční porucha osobnosti, případně jsou u nich přítomné jejich jednotlivé rysy. „Soudy a systém OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí) si s těmito případy často neví rady. Dochází zde k fenoménu DARVO, což je viktimologický pojem, kdy se obrací role agresora a oběti, jak známe například z medializovaných případů sexuálních delikventů,“ vysvětluje klinická psycholožka Mgr. Helena Petrová, která ve své praxi pracuje s oběťmi psychického zneužívání (DARVO je akronym anglického „deny, attack, and reverse victim & offender“ – popřít, zaútočit a obrátit role oběti a agresora).
Pro zdravý vývoj dítěte je stabilita a bezpečí dětí zvláště v útlém věku klíčová. „Dnes se setkáváme s tím, že se zpochybňuje tzv. attachment, tedy vztahová vazba mezi dítětem a jeho primárním pečovatelem (v naprosté většině matkou) v prvních letech života. Jako překážka střídavé péče už není ani kojenecký či batolecí věk. O tom, jak zásadní a celoživotní dopady narušení této vazby má pro zdravý vývoj dítěte, není pochyb, přesto ve jménu „nejlepšího zájmu dítěte“ vítězí rovná rodičovská práva a soudy nechávají ve střídavé péči rotovat dnes už i miminka,“ dodává Helena Petrová.
Co je třeba změnit
Je nezbytné, aby soudy začaly vnímat a řešit potřeby dětí skutečně individuálně a přestaly aplikovat střídavou péči bez ohledu na okolnosti, k čemuž přetížený opatrovnický systém svádí. Současný trend příliš často podporuje agresivnější rodiče, kteří z titulu své dominující a kontrolující povahy budou o střídavou péči usilovat vždy, bez ohledu na zájem dítěte. Rozhodování v rodinných věcech vyžaduje citlivější přístup a hlubší reformu soudního systému. Děti si zaslouží vyrůstat v prostředí, které podporuje jejich zdravý vývoj a poskytuje jim stabilitu. Soudy by měly přestat klást formální spravedlnost nad skutečné blaho dětí. Nejlepší zájem dítěte by neměl být jen frází, ale skutečným principem, podle kterého se rozhoduje.
Běžně dochází k tomu, že do střídavé péče jsou svěřovány:
|
Nezbytné kroky ke změně současné praxe:
|
Pojsl Josef (publicista)
