Břehule říční, ropucha krátkonohá nebo třeba pavouk slíďák břehový. Vápnomilné trávníky, přeslička různobarvá či rozrazil štítkovitý. To všechno jsou druhy na území Česka v různých stupních ohrožení – zároveň ale nejde o výčet obyvatel národního parku, nýbrž rekultivovaných, či dokonce stále aktivních pískoven. Jak je možné, že právě těžbou narušená území se těší takové přízni vzácných živočichů a rostlin? A proč navzdory tomu čelí těžba štěrkopísku odmítavým postojům ze strany obcí a jejich obyvatel, když nejčastěji je důvodem paradoxně právě snaha chránit životní prostředí?
Je jaro, příroda ožívá, ptáci se vracejí z teplých krajin – máme nejvyšší čas na výlet do několika bývalých či dosud fungujících pískoven!
Lázně Toušeň - rekultivace
Naší první zastávkou je pískovna Nučničky na Litoměřicku. Pohled kolem dokola nás nenechá na pochybách, že se nacházíme v Polabí. Nebýt těžebního jezera, ubíjející rovině by vládlo intenzivní zemědělství, které je obecně spolehlivým zabijákem biologické rozmanitosti. Pikantní je, že před začátkem těžby tu bylo… jen další prašné pole. Nyní zde již pomalu končí těžba, prostor se proměnil ve velmi atraktivní vodní plochu a na březích se usídlily desítky břehulí říčních. Po navazující rekultivaci má jezero potenciál stát se i vyhledávanou koupací destinací.
Pískovna Nučníky
Nyní se přesuneme na Pardubicko, kde slouží pískovna Čeperka nejen k těžbě základního stavebního materiálu pro výrobu betonu, ale také jako důležité shromaždiště a zimoviště vodních ptáků. S ohledem na to se zde pravidelně pořádají ornitologické procházky. Při té poslední viděli účastníci téměř pět desítek druhů ptáků, mezi nimi morčáky, volavky, a dokonce i mladého orla mořského. Z nemokřadních ptáků vzbudilo největší pozornost hejno mlynaříků dlouhoocasých.
Skutečnost, že příroda se velmi často v plné parádě ráda nastěhuje i do aktivního provozu mezi těžební bagry a pásové dopravníky, je samozřejmě vhodné zohlednit i při následné rekultivaci po ukončení těžby. Zkušenosti potvrzují, že se vyplatí dát co největší prostor tzv. přirozené sukcesi, která spočívá v ponechání území samovolnému rozvoji.
Za jeden z prvních velmi povedených projektů lze označit rekultivaci pískovny Spytihněv z poloviny 90. let, a to zejména kvůli rozhodnutí odmítnout minulým režimem tolik oblíbený zpětnou rekultivaci na zemědělskou půdu. V krajině silně narušené intenzivním zemědělstvím se podařilo využít vodní plochu a částí lužního lesa k vytvoření „zeleného ostrova“, který poskytuje útočiště mnoha zástupcům fauny i flory.
Pískovna Otradovice
Dalším příkladem vhodné rekultivace je Baraba u Mělníka, kde místo velkých jezer vznikla tak trochu omylem unikátní lokalita s několika menšími vodními plochami, pozvolnými svahy, velmi členitým reliéfem a rákosím. Kvůli všem těmto parametrům si lokalitu o rozloze 110 hektarů oblíbila různorodá směs živočichů v čele s vodními a stěhovavými ptáky. Paradoxně za to vděčíme roztříštěnosti pozemků, složitým majetkoprávním vztahům a nemožnosti dotěžit některé části ložiska.
Baraba
Do třetice stojí za zmínku projekt Veselské pískovny, na kterém investor dlouhodobě spolupracuje s místními komunitami a který se vyznačuje spojením různých rekultivačních postupů s přirozenou sukcesí. Výsledkem je významné navýšení biodiverzity lokality a obnovení původní funkce krajiny.
Z výše uvedených příkladů vyplývá mimo jiné doporučení, aby si těžební společnosti po těžbě, ale i během ní nechaly poradit od odborníků. Ostatně nabádají k tomu i samotní těžaři, ochotu spolupracovat při přípravě plánů rekultivace a jejich realizaci se špičkovými akademickými pracovišti dlouhodobě projevují například České štěrkopísky, jedna z největších těžebních společností v ČR. Díky tomuto přístupu v pískovnách nezřídkakdy vznikají ekosystémy hodnotnější než na území před těžbou.
Čáp na Spytihněvu
Touto optikou bychom se měli dívat i na otvírku nových ložisek, která budou podle prognózy beztak v horizontu tohoto desetiletí nezbytná pro nasycení potřeb českého stavebnictví. Zkušenosti jednoznačně potvrzují, že jako největší ekologický problém pískoven vnímají odpůrci nejčastěji nákladní dopravu. Což je obrovský paradox, protože čím méně budeme mít pískoven, tím více kilometrů budou muset náklaďáky zdolávat a tím více emisí po cestě vypustí. Vadí-li někomu skutečně intenzita nákladní dopravy, měl by obecně zakládání pískoven spíše podporovat. Bohužel debata o povolení těchto provozů bývá málokdy racionální. Možná by bylo nejlepší, kdyby se do příslušných řízení mohly kromě dotčených obcí a místních spolků zapojit i budoucí obyvatelé – břehule, ropuchy či vodní ptáci…
