Jaké byly její začátky?
V době založení společnosti jsem byl ještě mladý kluk, ale z vyprávění vím, že manželé Rambouskovi převzali pohřební službu od komunálního podniku v roce 1990. Začátky byly těžké – chyběla historie i nabídka. Existoval jen jeden typ rakve a základní pohřeb – buď do země, nebo v krematoriu. Pan Rambousek, který mluví několika jazyky, sbíral zkušenosti v zahraničí a Auriga se postupně stala průkopníkem v oboru. To ale byla zásluha generace přede mnou.
Jaké byly vaše osobní začátky?
Nastoupil jsem v roce 2001 jako brigádník a začal jako řidič. Brzy jsem se zapojil do zahraničních repatriací – to je dnes naše největší know-how. Díky kontaktům Rambouskových, kteří jezdili po celé Evropě, se na nás začali obracet lidé s prosbou o převoz zesnulých domů. Tím vzniklo zahraniční oddělení.
Čím jste si získali místo na trhu mezi konkurenčními službami?
Hlavně díky neustálému vzdělávání. Rambouskovi investovali do rozvoje – účastnili se konferencí, sledovali trendy. Například pan doktor Rambousek byl první v ČR, kdo absolvoval kurz balzamace v Anglii. Já ho po něm následoval. Zavedením balzamace a profesionalizací repatriací jsme se posunuli na špičku v oboru. Stejně tak se postupně rozvinula oblast zahraničních převozů. V minulosti šlo o jednotky případů ročně, dnes díky rozmachu turismu řešíme stovky repatriací. Máme tolik zkušeností, že dnes školíme nejen české kolegy, ale i zahraniční odborníky – například z Německa.
Jakou máte regionální působnost? Kde se nacházejí vaše kanceláře?
Jsme aktivní na severu Čech, včetně Prahy, ale vzhledem k povaze repatriací je naše působnost celosvětová.
Kolik pohřbů přibližně ročně realizujete?
Přibližně 700 ročně, ale těžko říct přesně – záleží, jestli počítáme i zahraniční převozy. Obecně platí, že s rostoucím věkem populace počet pohřbů roste.
Jaké procento z nich je bez obřadu? A o jaké nadstandardní služby je největší zájem?
Bohužel až 50 % pohřbů je dnes bez obřadu. Je to smutný trend – lidé spěchají a ztrácí úctu k zesnulým. Přitom rozloučení nemusí být drahé – vždy se dá najít vhodné řešení.
Z nadstandardních služeb je největší zájem o zahraniční repatriace. Umíme přepravit zesnulého z jakéhokoli místa na světě. Dále balzamace – jsme jediní v ČR, kdo zvládne kompletní rekonstrukci obličeje, aby se s ním rodina mohla důstojně rozloučit. Tyto služby jsou ale málo známé.
Co pozůstalí na vašich službách nejvíce oceňují?
Profesionalitu. Máme 20 zaměstnanců, všichni jsou proškolení – včetně řečníků, kteří studovali rétoriku. Umíme být empatičtí i profesionální zároveň. Nezáleží, zda zemřel politik nebo bezdomovec – každý projde stejným důstojným procesem. To je naše filozofie.
Jaké vidíte v pohřebnictví trendy? V čem se změnily nároky klientů?
Roste počet pohřbů bez obřadu, což je dané dobou. Na druhou stranu generace mileniálů chce za své peníze kvalitní službu, a to nás posouvá vpřed. Ukazujeme klientům zázemí firmy, včetně zákulisí, což považujeme za naprostou samozřejmost. Pokud někdo tvrdí, že to zákon nedovoluje, asi něco skrývá. My věříme v transparentnost a otevřenost
Nabízíte také možnost předplacení pohřebních služeb? Pokud ne, uvažujete o tom?
Ne, a upřímně říkám, že to není úplně dobrý model. Pohřební služba není finanční instituce. Peníze, které bychom od klienta přijali, bychom museli někam bezpečně uložit – ideálně na jmenný účet. Navíc – co když se klient za 30 let odstěhuje? Kdo bude vědět, že má něco předplaceno právě u nás?
Nejvhodnější by bylo, aby se takového produktu ujaly pojišťovny a vytvořily model podobný životnímu pojištění, které by pak sloužilo k úhradě pohřbu podle přání zesnulého
Jak lidé reagují, když jim řeknete, že podnikáte v pohřebnictví?
Dnes už to většina mých známých ví, ale dříve to pro mnohé byl šok. Pohřebnictví je stále spojeno s mnoha mýty – že dostáváme rum, jak nakládáme s těly… Tyto historky se dědí z generace na generaci. A i dnes se mě třeba dvacetiletý mladík zeptá na věci, které slyšel od dědečka.
Na různých oslavách se často rozvine debata, lidé se zajímají o balzamaci, o zákulisí pohřebnictví. Je to důkaz, že smrt je v naší společnosti stále tabu. A nejen mezi veřejností – i mezi politiky. Nikdo se jí nechce věnovat. Přitom je to řemeslo, které tu bylo odjakživa a bude tu vždy. Ale pohřebáci jsou stále vnímáni jako okraj společnosti – lidé se nám mnohdy raději vyhnou. A to je škoda.
