Právě proto je pro stále více pacientů důležité, aby mohli alespoň část své léčby podstoupit v menších regionálních onkologických centrech. Tedy blíže domovu, rodině i svému běžnému životu.
Nové dotazníkové šetření mezi regionálními onkologickými pracovišti v České republice, iniciované primářkou onkologie středočeské Nemocnice Na Pleši Kateřinou Jirsovou, ukazuje, že tento model pacientům výrazně pomáhá a lékaři v něm vidí smysl pro rozvoj české onkologické péče.
Zároveň ale upozorňují, že regiony dnes naráží na nedostatek personálu, složitou administrativu při přebírání pacienta ze specializovaného centra i nejednotná pravidla spolupráce mezi pracovišti. O tom, proč mají regiony v léčbě rakoviny nezastupitelné místo, jsme hovořili přímo s primářkou Jirsovou, která se tématu dlouhodobě věnuje.
Paní primářko, co vás přivedlo k onkologii a proč jste se rozhodla věnovat právě tomuto oboru?
Moje cesta k onkologii nebyla úplně přímočará. Během studia medicíny jsem se chtěla věnovat internímu lékařství a po promoci jsem nastoupila na I. interní kliniku Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Po získání atestace jsem však začala hledat užší specializaci. Přitahovala mě možnost kombinovat ambulantní i lůžkovou péči, dlouhodobě sledovat pacienty a zároveň pracovat s novými léčebnými postupy. Onkologie se nakonec ukázala jako obor, který všechny tyto aspekty přirozeně spojuje.
Co vás motivuje k tomu, že se aktivně zasazujete o rozvoj a širší dostupnost onkologické péče v regionech?
Sama pracuji především v regionálním centru a denně vidím, kolik pacientů naši péči potřebuje. Naše role nespočívá pouze v onkologické léčbě a včasné diagnostice, ale také v dlouhodobém sledování pacientů a poskytování paliativní péče. Ne každý pacient s nádorovým onemocněním navíc musí absolvovat veškerou léčbu ve fakultní nemocnici. Ostatně pokud by tomu tak bylo, komplexní onkologická centra by na takový objem péče neměla dostatečné kapacity.
Když se člověk dozví diagnózu rakoviny, co se děje dál? Kam by měly směřovat jeho další kroky?
Pokud se diagnóza zhoubného onemocnění potvrdí, následuje plánování další léčby a rozhodnutí o tom, kde bude pacient léčen. Je důležité, aby byl léčebný postup posuzován uceleně a ideálně projednán multidisciplinárním týmem odborníků, který pro konkrétního pacienta navrhne nejvhodnější řešení. Problémem však často bývá už samotná cesta k potvrzení diagnózy. Pacienti mnohdy čekají dlouhé týdny na zobrazovací vyšetření nebo vyšetření specialistou, což může oddálit zahájení léčby. Právě zkrácení těchto čekacích dob je oblastí, na kterou by se mělo zdravotnictví více zaměřit. Je to důležité téma i pro pacientské organizace, například Hlas onkologických pacientů, který je velmi aktivní a odvádí skvělou práci. Pacienti se mohou obracet i na ně pro podporu a radu, jak život se závažnou diagnózou lépe zvládnout.
Pro pacienty je důležité, aby jejich léčba probíhala co nejblíže domovu. Proč za ní musí mnohdy cestovat do vzdálených center? Jaká je pak role menších regionálních pracovišť, jako je například to vaše?
Jsem přesvědčená, že péče poskytovaná co nejblíže domovu je výhodná jak pro pacienta, tak pro zdravotní systém, zejména pokud jde o dlouhodobou léčbu. Existují však situace, kdy je zásadní, aby pacient podstoupil léčbu ve vysoce specializovaném centru. Ta disponují většími zkušenostmi s daným onemocněním, což často zvyšuje šanci na úspěšný výsledek léčby. Typicky jde o vzácná onemocnění, náročné chirurgické výkony nebo specializované radioterapeutické postupy.
Jak se podle vás změnila regionální onkologická péče za poslední roky?
V posledních letech se významně rozšířily léčebné možnosti, které lze onkologickým pacientům nabídnout i v regionálních centrech. Díky tomu můžeme stále většímu počtu pacientů poskytovat srovnatelnou léčbu jako komplexní onkologická centra, avšak v prostředí blíže jejich domovu a často i na pracovišti, které již dobře znají. Pacienti tuto možnost zpravidla vítají, což potvrdil také průzkum zaměřený na zkušenosti s léčbou v regionálních centrech.
S ohledem na zvyšující se počty pacientů v komplexních onkologických centrech zaznívá stále častěji potřeba přesouvat podávání moderní léčby u vybraných diagnóz ještě více do regionů. Je na to regionální onkologie připravená? Brání tomu něco?
Počet onkologických pacientů dlouhodobě roste. Důvodem není jen vyšší záchyt nádorových onemocnění, ale také skutečnost, že díky pokrokům v léčbě přibývá pacientů, kteří s onkologickou diagnózou žijí řadu let a vyžadují další sledování či péči. Komplexní onkologická centra proto čelí stále většímu náporu pacientů, a je tak logické, aby část péče převzala regionální pracoviště.
Domnívám se, že z odborného hlediska jsou regionální onkologická centra na tuto roli dobře připravena. Limitem však v některých regionech začíná být personální kapacita, především nedostatek lékařů, kvůli kterému se i tato pracoviště dostávají na hranici svých možností.
Velkým tématem je nastavení skutečně funkční spolupráce mezi komplexními onkologickými centry a menšími regionálními pracovišti. Co podle vás funguje dobře a kde naopak systém drhne?
To není jednoduchá otázka a odborná veřejnost jí věnuje značnou pozornost. Zásadní je především dobrá komunikace mezi centry a regionálními pracovišti, která umožní plynulé předávání pacientů podle jejich aktuálních potřeb. Pomoci mohou také nově vznikající pozice koordinátorů péče v komplexních onkologických centrech. Za jednu z největších překážek však považuji nedostatečné propojení nemocničních informačních systémů. Sdílení zdravotnické dokumentace je často složité a zdlouhavé, přestože právě dostupnost informací je pro koordinaci péče zásadní. V tomto směru má digitalizace zdravotnictví stále značný prostor pro zlepšení.
Co by podle vás nejvíce pomohlo tomu, aby se onkologická péče v regionech dále rozvíjela? Má dostatečnou pozornost ze strany ministerstva zdravotnictví a zdravotních pojišťoven?
Jsem přesvědčená, že regionální pracoviště mají v systému péče o onkologické pacienty nezastupitelné místo. Po řadu let však stála spíše na okraji pozornosti a fungování mnoha z nich bylo do značné míry založeno na mimořádném osobním nasazení jednotlivých lékařů. O to více mě těší, že se v poslední době daří posouvat jejich postavení i možnosti dalšího rozvoje. Přispívá k tomu také konstruktivní spolupráce s ministerstvem zdravotnictví a zdravotními pojišťovnami.
