Nemusí to vyjít, ale třeba nám to ukáže směr, kterým se nemáme dávat. Navíc jako matka těžce postiženého dítěte ukazuje, že štěstí nemá s hendikepem nic společného a že můžeme být šťastní i osudu navzdory.
Co je lepší – práce v korporátu, nebo nezisku, politice, nebo na vlastní noze? Vyzkoušela jste téměř všechno.
Teď momentálně, když buduji vlastní firmu, tak vám řeknu – zlatý život v korporaci. Tam máte vše nachystané pod nosem, víte, kam sáhnout, na koho se obrátit. Když děláte na sebe, tak si většinou vše musíte zařídit sám včetně třeba chybějícího papíru nebo právní založení společnosti a datové schránky. Takže jste taková sekretářka, obchodník, účetní, marketér a ajťák v jednom. V korporaci máte přesně dané, kdy bude jaký meeting, víte, co budete dělat za týden nebo za měsíc. Ale zase nemáte svobodu a diktuje vám centrála. Neziskový sektor je také jiný, lidé mají jiné motivace, je to nesmírně uspokojující, když víte, že pomáháte ostatním, ale často máte pocit, že jim nestačíte v tom, jak jste „oddaní dobru“, když si třeba chcete kupovat drahé věci nebo neřešíte úplně každé bezpráví. A politika je kapitola sama o sobě.
Kandidovala jste do Senátu a do Evropského parlamentu, šla byste do toho znovu?
Dnes vám řeknu, že ne. Ale to nemusí znamenat, že to tak bude navždy. Ale po dvou neúspěšných kandidaturách jsem si řekla, že to není můj šálek kávy. Kampaň stojí obrovské úsilí a výsledek je značně nejistý. K tomu navíc, když kandidujete za malou stranu, se přidá skleněná stěna, kterou neprorazíte, protože nejste dost zajímavý pro média a bez těch pozornost nezískáte. Takže se točíte v začarovaném kruhu. A navíc musíte snášet komentáře lidí, kteří vám píší na sociálních sítích, jak jste hloupá, že máte sedět doma, vařit a starat se o postižené dítě, a ne se cpát někam do politiky, to vás taky příliš nepovzbudí. Mám bujnou fantazii, a tak jsem se vždy na začátku kampaně viděla, jak změním svět, pomůžu prosadit důležité věci, a ejhle zjistíte, že to nikoho nezajímá. Že se z vás nikdo na zadek hned tak neposadí. Je to skvělá zkušenost, jak zůstat nohama na zemi a nepropadnout pocitu, že jste hrozně důležitý.
Zmínila jste, že máte postižené dítě, jak to zasáhlo vaši rodinu?
Ano, jsem matkou těžce postiženého dítěte. Když jsme to s manželem zjistili, měli jsme pocit, že se náš život rozpadl na prach. Ale brzy si uvědomíte, že máte ještě jedno zdravé dítě, o které se staráte, že musíte pracovat neb složenky se neplatí samy a vy máte vysokou pozici, kde na vás spoléhá hodně lidí, že holt musíte jít dál. K tomu vaše maminka dostane dvě mrtvice po sobě a vy si ji vezmete domů a staráte se o ni.
Takže samozřejmě, že nás to zasáhlo. Ale jako ve všem máte na výběr. Nevybrali jsme si mít nemocné dítě, ale mohli jsme si vybrat, jak se zachováme, jak s celou situací naložíme. A to je jedna z věcí, které se snažím předat v rámci masterclass kursů a přednášek, které organizuji. Vždy říkám: Zvládnete to. Protože se dá zvládnout všechno na světě.
Nabízí se otázka: JAK TO ZVLÁDNOUT?
Každý z nás zažije v životě těžkosti, každý máme svoje démony. Nemoci, úmrtí, vyhazovy z práce. Podle mne klíčem k tomu, jak překonat těžké časy jsou: režim, disciplína, pravidelnost, delegování, schopnost najít lehkost bytí, a hlavně laskavost sami k sobě.
Vím, že to nezní sexy, ale režim a disciplína jsou věci, o které se můžeme v době temna opřít, které máme pod kontrolou a hned se nám dýchá lépe. Jsou to věci, nad kterými pak už nemusíme přemýšlet, prostě jsou dané a my máme čas se věnovat tomu, co je opravdu naléhavé. Je to vlastně základ naší stability.
Další, co prostě musíte udělat, je delegovat. Nemusíte dělat všechno sami. Důvěřujte svému týmu, kolegům nebo rodině. Delegování není selhání, pomůže vám si uvolnit ruce. Nemůžete zvládnout vše, pusťte otěže kontroly a uleví se vám. A i kdyby se něco pokazilo – víte, že jsou horší věci na světě než prošvihlý termín nebo rozbité nádobí.
Co myslíte tou lehkostí bytí?
Je to mé oblíbené rčení, dokonce jsem si ho dala na tapetu telefonu, protože jsem měla v poslední době pocit, že mi uniká. Tragédie či těžkosti vám dají velký nadhled, protože si uvědomíte, co je opravdu důležité. Někdy pomáhá jen se zastavit, zhluboka nadechnout a připomenout si, že život není jen o výkonech. Hledat radost v malých věcech. A když je vám těžko – tak buďte jako Scarlet O’Hara: „Budu na to myslet až zítra.“ Často to dělám. Protože propadnout se do temnoty smutku a deprese jde snadno, ale vyškrábat se zase nahoru je pak mnohem těžší. Takže zažeňte rychle smutné myšlenky!
A na závěr bych vám poradila jednu důležitou věc – buďte na sebe hodní. Nikdo nejsme vyškolen v situaci, kdy máte třeba nemocné dítě, zemře vám rodič nebo partner, jste nemocní – na to školy nejsou. Je normální být smutný, je normální plakat, je normální o tom nechtít mluvit. Je to váš život a nevyčítejte si nic!
Já jsem například jako matka nebyla schopna fungovat v nemocnici. Byla jsem tam často s miminkem, o kterém vám všichni říkají, že bude ležák a vy hledáte zázrak. A když mi jedna doktorka celkem tvrdě říkala, jak relativně nulové máme vyhlídky, tak jsem ji přestala poslouchat, sedla si na zem v ordinaci, ruce kolem kolen, kolébala se a prostě jsem ji přestala poslouchat. Když to viděl můj muž, tak řekl: Ok, ty tam chodit nebudeš, to nemá smysl. A začal chodit on. Věřte, že vždy se najde řešení.
Často je nám vnucována představa, že je potřeba mít naplánovaný každý krok, abychom byli úspěšní, ale co pak, když věci nejdou podle plánu?
Každou věc, kterou v životě děláme, kterou zkusíme, má smysl. Nemusí to vyjít, ale třeba nám to ukáže směr, kterým se nemáme dávat. Když jsme zjistili, že je syn těžce postižený, šla moje kariéra v top managementu k čertu. Tváří v tvář tragédii jsou důležitější úplně jiné věci. Ale teď čas nastal a já zkouším nové věci – sice mám tak 10 let zpoždění oproti původnímu plánu, ale co už. Politika, neziskový sektor, vlastní podnikání – není nic co bych nakonec nezkusila. Ne vše je úspěšné, ale všechno mne něco naučilo a učí. A o tom to je – učit se celý život.
Věnujete se vzdělávání žen, co je nejvíc trápí?
Málo si věříme, jsme naučené od malička se podceňovat. Znáte to, někdo vás pochválí a vy řeknete: ale houby, to byla náhoda. Nebo to nestojí za řeč. Přestože jste si pořádně mákly. Neumíme říkat NE, což často vede k tomu, že bouchneme, až když jsme v koutě a naše okolí je pak překvapeno a nejsme čitelné, protože doteď jsme hrdinně mlčely a najednou se ozýváme. Stejně tak často mlčíme, aby bylo okolí spokojené, aby panovala přátelská atmosféra, necháme si vše líbit a pak se divíme, že nejsme respektovány.
Proto v rámci konzultací či mentoringu pracuji s tématy, jako jsou Jak si víc věřit, Imposter syndrom, Jak si nastavit hranice, Jak být sama sebou či Jak si říct o víc a dostat to, co chci.
Mým posláním je ukázat ženám, že mohou cokoliv. Pomáhám jim věřit si, prosadit se, najít zdravé sebevědomí a nastavit si hranice, aby mohly uspět a být spokojené v pracovním i osobním životě. Protože každá žena si to zaslouží.
Co když pociťujeme strach, který nás paralyzuje – co podle vás nejvíc pomáhá?
Způsobů, jak zvládat strach z ohrožení, je mnoho. Za mne nejlíp funguje pomáhat. A tak třeba vznikla Dobrodějna – místo, kde pomáháme ohroženým lidem v nouzi. Na začátku stál vlastně strach. Strach z války, z toho, co se bude dít. Nechtěla jsem nečinně přihlížet, a tak jsem s přáteli začala pomáhat.
Od té doby jsme se s týmem dobrovolníků naučili, jak proměnit chaos ve smysluplnou podporu pro stovky lidí týdně. Pomáháme matkám samoživitelkám, seniorům, lidem zasaženým válkou i těm, kteří se ocitli v těžkých životních situacích. Každý týden přes naše dveře projde více než 500 lidí. Každý z nich nese svůj příběh, své trápení, ale i naději.
Pro mě je Dobrodějna důkazem, že i malé kroky mohou vést k velkým změnám. Nikdy jsem si nemyslela, že z mého rozhodnutí vznikne taková vlna solidarity. Podle mne odvaha není o tom nebát se. Je o tom překonat strach a začít jednat. Pokud cítíte, že máte něco, co můžete nabídnout – ať už je to čas, energie nebo laskavé slovo – udělejte ten krok. Protože pomáhat není jen o druhých. Je to také o tom, jak měníme sami sebe.
Lenka Helena Koenigsmark je špičková manažerka, která prošla světem korporací (pracovala například pro společnosti LEGO nebo MATTEL), českých firem, nezisku i politiky. Věnuje se mentoringu, koučování, podpoře žen nejen v byznysu a vede odborné kurzy, které se zaměřují především na roli žen ve vedení. (www.lenkahelena.cz) Kandidovala neúspěšně do Senátu a Evropského parlamentu. Založila Dobrodějnu – centrum pomoci pro lidi v nouzi. Má dva syny: staršího Benjamina a mladšího Maxmiliana, který se narodil těžce postižený. Na svém instagramovém účtu Lenka_Helena_Koenigsmark_a_Max mapuje každodenní život s dítětem na invalidním vozíku. |
