Víme, že peněz z EU bude v budoucnu méně, a proto je třeba mít jasně dané priority, na které se zaměříme, zdůrazňuje Stanislav Schneidr, vrchní ředitel Sekce koordinace evropských fondů, mezinárodních vztahů a cestovního ruchu na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR.
Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR), v roli koordinačního orgánu pro evropské fondy v ČR (NOK), připravilo ve spolupráci s týmem externích spolupracovníků český scénář politiky soudržnosti po roce 2027. Tento dokument jde právě do vlády. Co je jeho obsahem?
Materiál se jmenuje Strategický rámec politiky soudržnosti po roce 2027. Jeho přípravě předcházely několikaměsíční intenzivní diskuze. Jednali jsme se zástupci širokého spektra partnerů od ministerstev, krajů a obcí až po hospodářské a sociální partnery, jako jsou Svaz průmyslu a dopravy, Hospodářská komora, Svaz zaměstnavatelů, Akademie věd, univerzity nebo neziskové organizace. Byl to široký konzultační proces.
Snahou bylo přichystat se na vyjednávání budoucího období. Připravit se na něj s předstihem, než přijde s návrhem Evropská komise, a získat tím silný mandát pro vyjednávání. Naplnit staré české přísloví, že kdo je připraven, není zaskočen. Současně být jako ČR pro Evropskou komisi čitelní – že víme, co chceme a potřebujeme včetně důvodů a argumentace.
Šlo o standardní postup, nebo jste měli signály, že tentokrát by to chtělo přece jenom pečlivější přípravu?
Standardní to úplně není. Na NOKu dlouhodobě pracujeme s mnoha analýzami a snažíme se detailně vyhodnocovat, jaký dopad mají investice podpořené z evropských fondů napříč obdobími. Nově jsme přizvali k debatám kromě uvedených partnerů i nestranné experty. Musím přiznat, že pro některé oblasti nebo okruhy bylo těžké je najít. Chtěli jsme, aby tito lidé byli respektovaní v oboru, ideálně i za hranicemi republiky, a nebyli provázáni s nějakou politickou stranou či konzultační aktivitou, protože by měli své byznysové zájmy. A když uplatníte tyto parametry, takových lidí u nás moc není.
V každém případě jsme tam chtěli mít ekonomy, kteří by dali našim národním možnostem makroekonomický rámec, protože vždy jde i o spolufinancování. O nutný podíl státu, resp. veřejných prostředků, kterým musí doplnit poskytnuté prostředky z EU. Aby potvrdili, že po roce 2028 už nebude možné pokračovat v zavedeném modelu „všechno při starém“, čili tak jako dosud.
To se samozřejmě lehce řekne, ale hůře dělá. Existuje spousta dílčích zájmů dělat věci, jak bylo zvykem. Setkáváme se s odporem ministerstev a dalších partnerů. Navíc nám citelně chybí zastřešující národní strategie – schází shoda na tom, co je skutečně klíčové. Nedaří se nám to na úrovni vlády, ani na rezortech. Strategií máme spoustu, vytváříme jich strašně moc a jsou všeobjímající. Jenže když nastane situace, že bude k dispozici méně peněz, a vy potřebujete určit, co zůstane a co ne, nastane blok, a důležité je najednou všechno. Chybí hypotéza, co bychom financovali, pokud by žádné evropské fondy nebyly. S tím vším jsme si dokázali poradit a předkládáme vládě materiál, který nám připravuje rámec pro lepší zacílení využití evropských fondů po roce 2027.
Není na vině až přílišná decentralizace, pokud jde o pobírání peněz z Unie?
Má to výhody i nevýhody. Plus je v tom, že by měly být vybírány projekty co nejblíže území nebo uživateli. Na druhou stranu všichni chtějí všechno a chybí hlava, která by rozhodla. Jako koordinační orgán nastavujeme procesy, koordinujeme a snažíme se toto prostředí řídit. Potřebujeme shodu napříč rezorty i politickým spektrem.
MMR nemá a nemělo potřebnou politickou váhu, a to v jakékoli vládě od našeho vstupu do EU. Jediné období, které bylo z tohoto pohledu zajímavé, bylo někdy před 20 lety, kdy jsme měli silného místopředsedu vlády pro ekonomiku. On a jeho tým měli sílu a podporu, aby si dupli: třeba že bude prioritou infrastruktura (dopravní či environmentální). To fungovalo. Potom se to každé období rozdrobilo a sypaly se peníze všem, z helikoptéry.
Stačí se podívat na (postpandemický) Národní plán obnovy. Kdyby se peníze z něj převedly do existujících kohezních struktur, do fungujících programů, mohly tyto prostředky plynuleji navázat na zavedené procesy. Doplnit je, a tím přispět k plnění jejich cílů. Místo toho se musela řešit implementace zcela nových mechanismů, což vedlo k soustředění spíše na samotné rozdělování než na strategický dopad.
Jak jste pracovali, NOK a expertní tým, při přípravě priorit pro další finanční sedmiletku?
Práce trvaly několik měsíců. V principu to fungovalo tak, že jsme vybírali prioritu za prioritou, na základě existujících problémů a jejich možných řešení včetně zdrojů a potřebného času či urgence. Roli hraje související evropská legislativa, respektive její momentální a příští stav. Následovala selekce včetně klasické diskuse a názorových střetů.
Měli jste předem dané zadání, kam se posunout a k čemu dospět?
Pokud jde o politické zadání, tak nikoli. Vycházeli jsme z hodnocení stavu, jaký ve využívání fondů EU je, a předjímali jsme, jaký vývoj lze očekávat na evropské a národní úrovni, poučeni zejména toho, co se nám v historii nedařilo.
K čemu jste dospěli?
Hned na úvod jsme si naši agendu rozdělili na stavební bloky. Jsou to životní prostředí, energetika a mobilita. Tento blok jsme původně nazývali udržitelnost, ale to je příliš široké téma, a proto nám z něho vyplynula tato tři podtémata. Druhý blok bylo vzdělávání, výzkum, inovace a podnikání. Třetí je odolnost, eGovernment, kybernetická bezpečnost a digitalizace. Čtvrtá část zahrnuje sociální a zdravotní oblast a dostupné bydlení.
Přihlíželi jsme k makroekonomickému, chcete-li fiskálnímu rámci, nebo k tzv. územní dimenzi. Odborníci na regionální rozvoj nám říkali, že do strukturálně postižených oblastí, jako jsou Ústecko, Moravskoslezsko a Karlovarsko, by měla směřovat koncentrovanější pomoc. A důležitou roli hraje konkurenceschopnost, která jde tím vším napříč. Bavili jsme se o tom, jak mohou peníze z politiky soudržnosti v České republice a jejích regionech přispět k posílení konkurenceschopnosti EU jako celku. Dostali jsme se rovněž k debatě o platformě pro strategické technologie, tzv. STEP. Jde o čipy, AI, kvantové technologie či biotechnologie.
Pořád se hledá průnik mezi tím, co nastane na unijní úrovni a co by se mělo odehrát na úrovni národní, je to tak?
Ano, je. Sledujeme, co bude financovatelné na bázi EU, a zjišťujeme, jaké nám Unie signalizuje příští cíle. Teď je správný čas ovlivnit návrh Evropské komise ještě před tím, než se začne projednávat mezi členskými státy a Evropským parlamentem. Neustále jdeme tam a zpět, říkáme, že toto asi přijde, a tady nám říkají, že chtějí ještě tohle a že je na tom potenciální shoda mezi členskými státy. Musíme přihlížet ke stavu státního rozpočtu a co se z něj dá spolufinancovat, případně zda existují jiné zdroje. Pokud je toto zajištěno, dáváme to stranou. Jestliže ne, nutíme ministerstva, aby nám odpověděla, jak jejich projekty přispějí k růstu HDP, ke zvyšování kvality života v tuzemských regionech. Pořád jde o politiku soudržnosti, o vyrovnání rozdílů mezi jednotlivými regiony v EU.
Zároveň si nehrajme na to, že je to všelék: ani na energetické přenosové či distribuční sítě, ani na vysokorychlostní tratě (VRT). Na ty silně tlačí doprava, ovšem my varujeme. Nepopíráme to, že je to priorita, ale komise se bude ptát, jestli je opravdu chceme a nic jiného – se zohledněním toho, že poté nebudou peníze na obchvaty měst, dobíječky elektromobilů či plničky vodíkových vozů, modernizaci MHD a dopravní terminály či multimodalitu. Navádíme a stimulujeme rezorty, aby si samy udělaly vlastní žebříčky priorit ve vztahu ke změnám, kterých chtějí do poloviny příští dekády dosáhnout a s jakými prostředky.
Dokument, o němž je tu řeč, předkládáte nyní vládě. Co by měl kabinet udělat?
Vládu upozorňujeme na skutečnost, že peněz z EU bude v budoucnu méně, a proto je třeba mít jasně dané priority. Naznačujeme, jaké budou priority ze strany Unie. A po vládě chceme, aby nám potvrdila směr, kterým jdeme, případně řekla jednu, dvě priority nad rámec toho, co říkáme my. Jsme na začátku procesu, který neskončí tím, že vláda materiál schválí. Mělo by to přispět k naší lepší čitelnosti vůči Evropské komisi. Pokud bychom tuto práci neodvedli, jezdili by do Bruselu jednotliví ministři s nákupním seznamem. A v komisi by nabyli dojmu, že si Češi opět neumí určit priority.
Naší ambicí je, aby vláda o našem dokumentu diskutovala a schválila ho. To je důležité, aby se mohlo pokračovat v další specifikaci strategického rámce směrem k polovině příštího roku, tedy po nástupu nové vlády, a ve vytváření systému udržitelných finančních nástrojů. Prostředky se v ekonomice musí točit. Je to o zachování investičních zdrojů i pro další období. I proto chceme, aby to vláda projednala.
Zmínil jste, že evropských peněz bude v budoucnu méně, víme o kolik?
Hrozí, že z alokace vypadne Fond soudržnosti, který je určen pro celou zemi a jako celek představuje zhruba třetinu všech možných dotací. Přispívá zemím, které jsou pod hranicí 90 procent zprůměrovaného hrubého národního důchodu EU. My jsme na zhruba 88, 89 procentech. A pak je tady propočet HDP na úrovni regionů soudržnosti NUTS 2, které se také přibližují unijnímu průměru. To znamená, že i tady ztrácíme možné finanční prostředky.
Nebereme to jako prohru, je to vlastně dobrá zpráva, že ekonomicky rosteme. Musíme začít měnit myšlení lidí, například ve vztahu k dalšímu rozšíření EU – aby naše firmy začaly být aktivní, investovaly v kandidátských zemích, potažmo v nových členských státech EU, a více tím přispívaly do českého státního rozpočtu. Moje vize je, abychom dejme tomu za 10 let nepotřebovali žádné evropské fondy, případně pouze ty soutěžní, kde uspějeme v konkurenci ostatních členských států.
Jinými slovy platí, že peněz bude méně, ale o to efektivněji se s nimi musíme naučit pracovat?
Ono je jedno, jestli jich bude méně o třetinu či polovinu. Ty propočty zatím nemáme, a pokud bude peněz opravdu méně, o to výše uděláme čáru na pomyslném seznamu požadavků. Celé to cvičení je o tom vědět, co chceme s jakými penězi změnit a dokdy.
Co se dále čeká na národní úrovni a evropské úrovni?
Návrh víceletého finančního rámce EU pro léta 2028 a dále by měl být zveřejněn 16. července. Je otázkou, zda půjde o celek, nebo jestli bude tento rámec nějakým způsobem rozdělený, protože Evropská komise chce v rámci zjednodušení udělat čtyřpilířovou strukturu. První tvoří sdílené řízení, tedy to, co se s komisí vyjednává: patří sem fondy politiky soudržnosti, rozvoj venkova, vnitřní bezpečnost apod. Druhý pilíř zahrnuje programy přímo řízené z komise, jako jsou Horizon, Life, Erasmus+, tento balík by měl cílit zejména na konkurenceschopnost. Ve třetím pilíři jsou vnější vztahy Unie, zahraniční a bezpečnostní politika včetně obrany. Poslední část je klasická administrativa.
Na podzim by měly navázat tzv. sektorové předpisy, týkající se jednotlivých fondů daných Smlouvou o EU – ERDF, ESF, Fondu soudržnosti, a rozběhnou se formální vyjednávání. Návrhy budou ze strany komise. Členské státy budou jednat jak mezi sebou, tak následně s Evropským parlamentem, který může rozpočet jako celek odmítnout, nebo přijmout.
Platí, že současná situace je historicky nejvyhrocenější, protože nikdo nechce platit do společného rozpočtu o moc více než dosud, třebaže priority přibyly. Je problém s demografií, obranou, konkurenceschopností a tak dále, navíc je hodně napůjčováno kvůli obnově po pandemii a dalším krizím. Toto dilema bude řešitelné, pokud Evropská komise vezme na vědomí jisté spektrum priorit nebo aktivit, z nichž si členské státy budou moci vybrat. Na všechno ale peníze nebudou.
Toto rozhodování bude na členských státech?
Ano, Evropa jim to říkat nebude, protože by překročila svoje kompetence. Maximálně vydá jednotlivým státům doporučení, přes hodnocení zvané Evropský semestr, a bude následně tlačit jednotlivé státy k jejich naplnění.
Autor: Igor Záruba
