Elektroodpad a skrytá spotřeba vody
Elektroodpad patří k nejrychleji rostoucím druhům odpadu a zároveň k nejvíce „podceňovaným“ z hlediska dopadů na vodu. Vody se totiž netýká jen provoz zařízení na zpracování elektroodpadu (ten je často téměř nulový – dle zavedené technologie), ale hlavně výroba nových elektrospotřebičů: těžba kovů, chemické procesy, výroba čipů a displejů i energie potřebná pro provoz továren. Tato „skrytá spotřeba vody“ (tzv. virtuální voda) je rozprostřená po celém světě a často bohužel dopadá na regiony, kde je vody málo. Neodborná likvidace elektroodpadu pak může vodu znečistit toxickými látkami a ohrozit zdraví lidí žijících v blízkosti neformálních skládek a dílen tak, jako je tomu v čínském Guyiu nebo ghanském městě Accra, kde vznikla asi největší skládka (nejen) elektroodpadu na světě.
Skrytá spotřeba vody a proč je u elektroniky tak významná
„Skrytá spotřeba vody“ (tzv. virtuální voda) označuje vodu spotřebovanou v celém dodavatelském řetězci produktu – od surovin a polotovarů až po finální montáž. V rámcích metodiky vodní stopy se často rozlišuje voda „odebraná a spotřebovaná“ (např. z řek, nádrží či podzemních zdrojů) a také voda „spojená se znečištěním“ (kolik čisté vody by bylo potřeba na naředění odpadních vod na zákonné limity). U elektroniky je skrytá voda velmi vysoká hlavně proto, že výroba čipů a displejů je materiálově i procesně náročná a vyžaduje vodu i chemikálie v mnoha krocích a velká část dopadu se odehrává „skrytě“ – v dolech, hutích, chemických provozech a průmyslových klastrech, často v regionech, kde je voda kritickou surovinou.
Zvlášť citlivé je propojení s těžbou a zpracováním kovů pro dnes tak potřebné baterie. Například růst poptávky po lithiu pro elektrifikaci (baterie v mobilech, noteboocích, ale i elektromobilitě) zvyšuje tlak na vodní zdroje v suchých oblastech And (tzv. lithium triangle). Studie mapující lithium v Latinské Americe ukazuje, že technologické a cirkulární scénáře mohou do poloviny století významně snížit environmentální zátěž – včetně úspor vody v řádu stovek až tisíců milionů m³. Současně ale výzkum i praxe upozorňují na sociálně‑environmentální napětí kolem těžby na solných pláních, například v Salar de Atacama v Chile, kde je voda klíčovým a konfliktním zdrojem.
Kolik vody „stojí“ výroba běžné elektroniky a kolik vody ušetří recyklace
Číselné odhady se v literatuře liší, protože různé studie zahrnují různé části řetězce (jen přímou vodu v továrně vs. celé dodavatelské řetězce včetně „vody na znečištění“) a používají odlišné metodiky. Například u smartphonu literatura uvádí asi 12 760 l vody a u notebooku 191 000 l vody. A jakému množství spotřebované vody naopak předejdeme recyklací elektroodpadu? Podle environmentálního vyúčtování systému sběru a recyklace elektroodpadu ASEKOL se v roce 2025 zpracovalo 71,2 tisíce tun elektroodpadu – to je zhruba 8–10 plně naložených kamionů denně – a díky tomu se ušetřilo 2 952 130 m³ vody, tedy přibližně roční spotřeba stotisícového města. Poděkování tedy patří všem občanům, kteří vysloužilá elektrozařízení odevzdávají a takových je naštěstí už většina. Sběrných míst má ASEKOL v Česku tisíce a je velmi jednoduché si je najít například na webu Odkaz.
