Diabetes mellitus je v médiích často označován jako „civilizační choroba“ nebo „epidemie 21. století“. Jsou ale tyto přezdívky nemoci podle vás oprávněné?
Ano, označení jsou přiléhavá. Počet pacientů s diabetem 2. typu celosvětově rychle narůstá. Souvisí to především se zvyšující se životní úrovní, dostupností nezdravé stravy, nedostatkem pohybu a také s prodlužující se délkou života. V České republice se s diabetem 1. typu léčí přibližně 50-60 tisíc pacientů, s diabetem 2. typu přes milion.
Čím je způsobeno, že pacientů s diabetem 2. typu je podstatně více než s diabetem 1. typu?
Diabetes 1. typu předpokládá chybnou reakci imunitního systému. Znamená to, že se obrátí proti vlastním buňkám, které produkují inzulín. U většiny z nás k tomu naštěstí nedochází. Udělejme si krátké historické okénko – lidské tělo se vždy snažilo adaptovat především na nedostatek potravy. Proto se v populaci udržují geny „tlačící“ nás do vyhledávání vysoce kalorické stravy. Diabetes 2. typu zastihl lidstvo nepřipravené zejména po genetické stránce.
Diabetes 2. typu je ve společnosti vnímán jako nemoc, za kterou si lidé mohou sami. Je tato diagnóza opravdu jen otázkou osobní odpovědnosti, nebo onemocnět lze i z jiných důvodů?
Diabetes 2. typu vzniká u geneticky vnímavého jedince. Pokud má jeden z rodičů cukrovku 2. typu, máme zhruba 50 % šanci v budoucnu onemocnět. Pokud se léčí s diabetem oba rodiče, je pravděpodobnost téměř stoprocentní. Diagnostikováni jsou častěji starší pacienti, ale zdaleka to neplatí univerzálně. V posledních letech výrazně přibývá i mladých dospělých pacientů.
Jak se liší léčba u pacientů s diabetem 1. typu a 2. typu?
Základem léčby diabetu 1. typu je inzulín a glukózový senzor. V příštích letech by měla větší část pacientů přejít na automatické dávkování inzulínu pomocí inzulínové pumpy, která čerpá informace ze senzoru.
Základem léčby diabetu 2. typu by měly být ideálně inkretinová analoga a některé další léky podávané ve formě tablet. Teprve v okamžiku, kdy taková léčba nevede k uspokojivým výsledkům, lékař zahajuje léčbu moderními inzulíny. Pokud je diabetik 2. typu léčen několika injekcemi inzulínu denně, léčba nemoci se oproti diabetu 1. typu zásadním způsobem neliší.
Součástí léčby obou typů je ale monitorace glukózy – pokud možno pomocí glukózového senzoru. Jejich přinos je zásadní. Senzory snižují výskyt škodlivých výkyvů glykémie a dramaticky snižují riziko celé řady komplikací. Zcela nezbytná je samozřejmě i úprava dosavadního životního stylu.
Jaké jsou podle vás nejčastější překážky v léčbě, kterým čelí pacienti s diabetem 2. typu?
Bohužel za hlavní komplikaci považujeme úhrady a další regulace. Pouze část pacientů se dostane k léčbě, kterou bychom pro ně považovali za optimální. Překážkou je také zažitá, avšak zkreslená představa o tom, že si pacient za diabetes 2. typu může sám.
Náklady na senzor jsou pro každého diabetika přibližně 40 800 Kč ročně. Diabetikům 1. typu tyto senzory hradí pojišťovna, příspěvky se však nevztahují na pacienty s diabetem 2. typu. Proč jsou podle vás diabetici 2. typu v tomto ohledu znevýhodňováni a mělo by se to změnit?
Jedním z důvodů je, že před mnoha lety nebyl k dispozici dostatek klinických studií u diabetu 2. typu. Zavedla se tedy úhrada, která se soustředila především na pacienty s diabetem 1. typu. Od té doby se již situace radikálně změnila a studie i každodenní praxe ukazují, že změna přístupu k pacientům s cukrovkou 2. typu je nevyhnutelná. Hlavním faktorem ovlivňujícím rozhodování pojišťoven o hrazení senzorů pro diabetiky 2. typu však stále zůstává cena.
Myslíte si, že by se do budoucna mohly příspěvky pojišťoven na diabetické senzory týkat i pacientů s diabetem 2. typu?
Ano, do Poslanecké sněmovny byl nedávno odeslán zákon z pera Ministerstva zdravotnictví ČR, který takové ambice má. Doufejme, že schvalovací proces dopadne pro pacienty dobře. Pro zajištění dlouhodobé monitorace senzorem mě totiž bohužel jiná cesta než úhrada pojišťovnou nebo úhrada z vlastích prostředků nenapadá. Plná úhrada pacientem však není pro velkou část nemocných reálná.
Jaké další kroky by měly být dle vás podniknuty na úrovni zdravotní politiky, aby se zlepšila dostupnost zdravotnických pomůcek pro diabetiky 2. typu?
Celý proces by se měl více zpřehlednit, aby bylo jasné, jaké podmínky musí být pro úhradu zdravotnického prostředku splněny. Pomohla by i možnost pružnějšího zařazování inovací, což by se mohlo změnit v souvislosti s projednávaným návrhem, který je nyní v Poslanecké sněmovně.
 MUDr. Jan Šoupal, Ph.D., působí jako diabetolog, endokrinolog a internista na III. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. V roce 2018 jako první v Česku implantoval podkožní senzor pro kontinuální monitorování glykémie. Je autorem studie, která velmi přispěla k úhradě senzorů pro pacienty v ČR i v zahraničí. Je zástupcem předsedy České diabetologické společnosti a předsedou Technologické sekce České diabetologické společnosti. Aktivně se podílí na vzdělávání odborné a široké veřejnosti v oblasti moderních technologií v diabetologii. |
