A kdyby odstoupil, neměl by tak špatnou šanci vytáhnout FDP v průzkumech. Sloupek magazínu WirtschaftsWoche (WiWo) přináší ČTK Connect s ohledem na stále určující, třebaže povážlivě slábnoucí roli Spolkové republiky v Evropské unii, v níž jsou Němci stále největšími plátci do společného rozpočtu.
Bojujeme za budoucnost Německa, slibuje kancléřova sociální demokracie (SPD) ve svém nejnovějším dokumentu o hospodářské politice – ostatně kdo by to čekal od strany, která má už tři roky šéfa federální vlády, že? V usnesení vedení partaje se uvádí, že SPD chce „oživit ekonomiku, zajistit pracovní místa a snížit zátěž zaměstnanců“ – což vyvolává otázku, kdo že to brání sociálním demokratům plnit tyto úkoly 36 měsíců od voleb tak, aby si je mohli odškrtnout jako splněné.
Ještě před rokem a půl byl Olaf Scholz přesvědčen, že dokáže vyfantazírovat cestu z hrozící hospodářské krize země: všechno je to psychologie – plus trocha Scholzovy magie. Ministr hospodářství Robert Habeck zvládl plynovou krizi, nechal v rekordním čase postavit terminály a zkrotil explozi cen elektřiny. A sám kancléř uklidňoval lidi miliardami eur nových peněz: „Nikdy nechodíte sami“ (touto inflační zónou). „Semafory“, jak se přezdívá současnému vládnímu uskupení, složenému z SPD (červená), liberálů (žlutá) a Zelených, se osvědčily jako politická záchranná služba. Pacient Německo byl z jednotky intenzivní péče přeložen na normální oddělení. Úkol byl splněn. Vše v pořádku. Od nynějška, sliboval si tehdy Scholz, se věci budou vyvíjet k lepšímu.
Jenže dobré nebylo vůbec nic. A právě fatálně chybná diagnóza kancléře stojí na počátku recidivy, z níž se největší evropská ekonomika stále nevzpamatovala. „Díky vysoké míře investic do ochrany klimatu bude Německo ještě nějakou dobu schopno dosahovat takových temp růstu, jaká byla naposledy zaznamenána v 50. a 60. letech minulého století,“ zní Scholzova předpověď.
Ani Roberta Habecka, kněze transformace, který tak rád uděluje požehnání dotacím, a zároveň hlavního misionáře ekologické reorganizace hospodářství, který je hluboce prodchnut vírou, že výlev posvátných státních peněz lokalitu osvítí – ani jeho by nikdy nenapadlo vyslovit tak absurdní diagnózu. A sice že Německo zažije nový, zelený hospodářský zázrak díky vysokým investicím do ochrany klimatu. Jak mohl někdo přijít s takovým nápadem? ptá se WiWo.
Za prvé, i kdyby konverze pohonných energií německého hospodářství v poměru 1:1 proběhla v příštích 20 letech hladce, stále to nic nevypovídá o dynamice hospodářství poháněného zbylými (klasickými) pohony. Za druhé, taková přeměna přirozeně váže výrobní síly, které ve zbytku ekonomiky chybí.
Politická vůle ztratila lidi z očí
Skutečnost je legendou: německá byrokracie předběhla transformaci. Horlivost pro dotace utekla před růstem. Politická vůle ztratila ze zřetele lidi (viz zákon o vytápění). A peníze na státní mise se rozdělovaly tak rychle, že ekonomická realita už nestačila držet krok.
A tak Intel v Magdeburku nechce prozatím dostat darem devět miliard z německých daní, Wolfspeed v Sársku ani polovinu této částky. A Thyssenkrupp se zase nechala slyšet, že dvě miliardy eur dotací nebudou stačit na rozjezd výroby ekologické oceli.
Zároveň mnoho německých strojírenských podniků a dodavatelů pro automobilový průmysl snižuje počet svých zaměstnanců ve federaci – a raději investují jinde. A do toho přijde FDP s nápadem, jak domácí automobilky ochránit svou ideologií „technologické otevřenosti“ před jistou smrtí, předpovídanou elektrickým autům.
Není divu, že papíroví tygři jsou volní. Že se rozpoutala válka koncepcí, že se každý týden označují stanoviska, předkládají návrhy a přijímají usnesení. Nejpozději za jedenáct měsíců přijdou ke slovu další parlamentní volby. Stav ekonomiky se dávno stal opět vážným. A stav semaforu je beznadějný.
Proto straničtí stratégové v SPD, FDP a u Zelených přecházejí k rozboru stavu. Nechávají semafor umřít, usnadňují mu smrt – a nabízejí lokalitě, hospodářství a průmyslu, trhu práce a sociálnímu státu, stejně jako celé budoucnosti a konkurenceschopnosti, řešení ze svých záchranných kufříků.
Německo se svíjí v bolesti
Problém je v tom, že každý přichází s něčím jiným, každý radí jiná opatření, a nikdo nevěří receptům ostatních. Takže co teď? Jít do dluhové brzdy? Ven z intervenční spirály? Nahoru s dotacemi na elektrická auta? Pryč s byrokracií? Zvýšit minimální mzdu? Snížení horní sazby daně? Obírat bohaté? Oškubat chudé? A zatímco se političtí lékaři hádají, zraněný kolos leží a svíjí se v bolestech. A uvědomuje si, že ani po volbách to nebude lepší. Protože příliš mnoho terapií ubližuje pacientovi. A má to snad po semaforu zachránit černo-červená krajně levicová strana Sahry Wagenknechtové?
Například SPD. Ta považuje za chytrou strategii, že v roce 2025 bude jako vládní opoziční strana hájit kancléřství proti dystopické vizi, kterou vidí opoziční unie Friedricha Merze (Merz je předsedou CDU a vede frakci CDU/CSU ve Spolkovém sněmu, pozn. red.). Zní to složitě? Možná, ale není: jedenáct měsíců před termínem voleb se sociální demokraté loučí s vládnutím a zveličují demoskopicky podložený návrat CDU do vlády, jako by už byla u moci – což vykreslují v těch nejčernějších barvách.
„Odvážnější kapitalismus, jak jej propaguje Friedrich Merz, není... odpovědí, kterou Německo potřebuje,“ hřímají sociální demokraté, aby z příštího kancléřství vyhnali přízrak údajně bezcitného, odměřeného penězoměnce. „Kdo upírá zaměstnancům... dobré mzdy a jisté důchody, ztratil úctu opravdových tahounů ekonomiky.“
Co prosím? pozastavuje se WiWO. SPD tímto odkazem na „skutečné špičkové pracovníky“ naznačuje, že každý lépe vydělávající pracovník patří do skupiny „nepravých špičkových pracovníků“ – kdypak se takto ztrapnila nějaká skutečná vládní strana dobrovolně? Kdy se kampaň současného kancléře chovala tak, jako by vyzyvatel musel být zbaven kancléřského úřadu ex ante? Jako kdyby se Friedrich Merz – známý tím, že nikdy v životě nezastával výkonnou funkci – někdy přiblížil k moci, která by Němcům něco odepřela!
Vládnutí na vlastní účet
Ale možná, že plán SPD bude fungovat. Co by Němcům mohlo vadit na nabídce stran semaforů, že se dobrovolně vzdají vlády? Cožpak se AfD a BSW také netěší značnému volebnímu úspěchu díky negativní kampani a překrucování faktů?
A nejeví se deficitní vláda trafikantů v mnohem mírnějším světle, pokud se lidem podaří vnutit, že podoba ještě deficitnější vlády CDU/CSU je politickou realitou už tady a teď?
Byl to právě předseda SPD Lars Klingbeil, kdo před necelým měsícem učinil první pokus o definitivní pohřbení systému trafik: „A mám také jedno očekávání od spolkového kancléře,“ řekl v televizi ZDF: „Že půjdeme do volební kampaně s jiným vystupováním, s jasnými tématy, s vystoupením z umírněné role této vlády.“ A samozřejmě, že musíme také ukázat, že chceme vyhrát volby.
Od té doby Scholz, ministr hospodářství Robert Habeck (Zelení) a ministr financí Christian Lindner (FDP) „vládnou“ pouze na vlastní účet – a s ohromnou touhou provokovat své koaliční partnery. Každý týden produkují hospodářsko-politické dokumenty, programy, usnesení, podněty a aktualizace, které jsou spolehlivě nekoordinované, aby mohli ostatní koaliční strany prezentovat jako brzdy pokroku. To prohlubuje nejen ideologické rozpory mezi demokratickými stranami s téměř groteskně konkurenčním plánovaným hospodářstvím, ale také problémy se zařazením celé země.
Například vicekancléř Habeck přišel s „podnětem pro modernizační program“. Přitom představil „průmyslovou strategii“ už v říjnu 2023, ale Lindner byl přesvědčen, že je třeba ji doplnit „zákonem o růstových příležitostech“ (březen 2024). Načež Scholz, Habeck a Lindner usoudili, že je třeba ve vzácné jednotě spustit doplňkovou „iniciativu růstu“ (červenec 2024), o jejíchž 49 opatřeních byla trojice natolik přesvědčena, že některá z nich již odmítla. Je to jasné?
Sám kancléř zase v Bundestagu na vlastní pěst oznámil – a obešel Habecka –, že pozve šéfy BDI (Svaz německého průmyslu, pozn. red.), šéfy automobilek a odboráře na summit o průmyslové politice. Dospěl k závěru, že po osmi čtvrtletích recese může pouze on, šéf s pravomocí vydávat směrnice, zajistit, aby byla přijata nejen „správná opatření“, ale aby poté všichni „řekli, že jsou to správná opatření“. Opravdu všichni?
Ministr financí Christian Lindner mezi ně nepatří. Podezírá SPD z rozsáhlého gesta záchrany průmyslové politiky na úkor malých a středních podniků. Proto vytáhl proti Scholzovi protisummit organizovaný parlamentní skupinou FDP a chtěl zaměstnavatele, malé a střední podniky, živnostníky a svobodná povolání postavit do řady proti soustředěné akci: plošnému snížení daně z elektřiny namísto překlenovací ceny elektřiny pro průmysl. Jen žádný „bonus VW“ pro soukromé kupce elektromobilů!
A Lindner voliče ujišťuje, že i on brzy předloží dokument. Méně daní, méně byrokracie, méně dotací, konkurence je objevný proces a jen nepovolovat dluhovou brzdu – ve jménu „svatých“ Erharda, Euckena a Hayeka. Liberální evergreeny. Černožluté evangelium. Je to zhruba to, co CDU/CSU také chce, vždycky chtěla a vždycky bude chtít – ale za 36 měsíců to ještě nedokázala přivést ani do stavu polovičního jmenovatele. Pokud jde o hospodářskou politiku, politiku v oblasti průmyslu a trhu práce, je CDU/CSU kromě frázovitých apelů, vzdorovitých gest a pravděpodobně nevětšinových návrhů přesto stále ve hře: svou „Agendu 2030“ představí v lednu 2025.
Dá Linder semaforu vale?
Možná k tomuto představení ani nedojde. Protože Lindner zřejmě chystá brzký odchod ze systému semaforu. Hovoří o „podzimu rozhodnutí“. Svým protimluvem si dělá z kancléře blázny. Zesměšňuje Habeckovy zvláštní fondy pro investice do infrastruktury a jeho nápad na daňový dar pro soukromé investice jako „projev koncepční bezradnosti“. A je unavený z toho, že jako ministr financí musí stále „napravovat“ to, co „hospodářská politika nedokáže“. Někdo už zjevně nemá náladu na klid a politickou rozvahu. Ještě žádný člen vládní trojice nevyjádřil své politické pohrdání politikou vládní trojice tak přímočaře.
Je jasné, že Lindner usiluje o rozvod, chystá se opustit koalici – a věří, že příležitost je výhodná. Jeho strana se v průzkumech smrskla na tři procenta. A frakční šéf (Christian Dürr, pozn. red.), se téměř každý týden zesměšňuje coby ideologicky zarputilý frázista – naposledy, když na příkladu Číny (!) demonstroval výhody liberálního kréda nízkých dotací v případě „technologické otevřenosti“ pro automobilový průmysl.
Nicméně pokud se liberálové ze semaforu stáhnou, mohly by jim předčasné volby na jaře prospět. SPD a Zelení potřebují čas do podzimu, aby vylepšili pošramocenou image svých předních kandidátů Scholze a Habecka. CDU/CSU je silně zaměstnána sama sebou (proti Zeleným ve spolkové vládě, ale s Wagenknechtovou v Durynsku?) a zatím nenašla linii ve své průmyslové a hospodářské politice. A samotná FDP má tu výhodu, že může snadno zdiskreditovat případné „zakolísání“ CDU/CSU, například v sociální politice. Koneckonců jí na rozdíl od CDU/CSU stačí pouze sedmi či osmiprocentní podpora.
Samozřejmě to tak nemusí dopadnout. Ale kdo by se chtěl vsadit, že příští parlamentní volby se budou konat až koncem září 2025?
