Čím jste chtěl být jako kluk?
Archeologem. Jednoznačně. Pocházím z Brna, kolem kterého je spousta nalezišť a krásných lokalit, jimiž jsem byl v době svého dětství nadšen. Ale pak jsem se s rodiči přestěhoval do Ostravy, a tak nějak z této mé prvotní myšlenky sešlo. Do Brna se stále vracím rád. Přiznám se, že mi vždycky ukápne slza.
Co jste nakonec vystudoval, když vás klukovský sen přešel?
Nejprve Strojní průmyslovou školu ve Vítkovicích. Když jsem se pro studium rozhodoval, moc možností uplatnění pro kluka v Ostravě nebylo. A tak se stalo, že mě škola ani trochu nebavila. Proto jsem si k následnému studiu vybral Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské. Takže jsem strojař a ekonom napůl.
Po vysoké škole jste začal pracoval jako co?
Podnikal jsem a pracoval na řadě projektů. Například v době, kdy se u nás rozvíjelo podnikání, jsem pro Českomoravskou zahraniční rozvojovou banku budoval systém poradců pro financování různých programů. Pracoval jsem pro klienty v celé České republice. Projektové nahlížení mi pomáhá dodnes. Například když jsme zateplovali školu, jsem si sám vypracoval projekt. Takže se mi potvrdilo, že každé zlo je k něčemu dobré.
Jak jste se dostal k umění?
Přes známé a kamarády, kteří byli umělci. Chodil jsem také do lidušky na klasickou kytaru a do zpěvu. A když jsem byl na vysoké škole, hrával jsem v Divadle Petra Bezruče. Takže jsem rozkročen mezi různými typy kumštu. Vlastně si myslím, že umění nemá žádné hranice. Lidé se mě často ptají, co dělám, já jim odpovídám, že nedělám nic. Protože netvořím nic rukama. Ale rád fotografuji. Měl jsem už několik výstav, většinou v Ostravě. Ale tak velký fotograf, abych prorazil jinde, zase nejsem.
Založil jste uměleckou školu. Řekněte, co bylo impulsem k vašemu rozhodnutí?
Můj známý učil ve státní umělecké škole. Jak jsme se potkávali, vždy si stěžoval, že u nich není svoboda tvorby, že jim schází materiál k výuce. Prostě pořád bylo něco špatně. Už jsem ho nemohl poslouchat. Tak jsem mu řekl, že po revoluci mu zákon umožňuje založit vlastní uměleckou školu. Ale když jsem jej potkal po delší době, zase jenom plakal. Proto jsem mu nabídl, že založíme tu školu spolu. Tak vznikl AVE ART.
Lákalo vás to? Kdyby se jednalo o jiný typ školského zařízení s jiným programem, šel byste do toho taky?
Asi ne, v té době mě hodně ovlivňovalo umění. Na konci devadesátých let jsem se potkal s významným českým uměleckým kovářem s mezinárodním přesahem Igorem Kitzbergerem, géniem, který nemá konkurenci. Jeho dílo mě fascinovalo. Kladl jsem si otázku, proč se v Ostravě nevyučuje umělecké kovářství. Logicky tady patří. Další můj kamarád byl keramik, tento obor jsme chtěli také vyučovat. A třetím, s nímž jsme začínali, byla grafika. S těmito třemi studijními okruhy jsem podával žádost na Ministerstvo školství. Na podzim roku 2001 jsem měl školu schválenou, následující jaro už jsme dělali talentové zkoušky a v září 2002 jsme otevírali. To bylo ještě v Hasičské ulici č. 44, dnes už sídlíme na Hasičské 50.
Kolik oborů škola vyučuje nyní?
Přidali jsme animovaný film, interiérový design a nejnověji průmyslový design. Ke střední škole, která je jádrem všeho dění, nám v roce 2010 ještě přibyla základní umělecká škola, která vychovává talenty výtvarné a hudební a v roce 2021 jsme založili vyšší odbornou školu, která nabízí prostor ke studiu absolventům střední školy. Máme tam obory navrhování interiérů a zahrad, multimediální tvorbu a produktový a průmyslový design. Kromě toho ještě vzděláváme poměrně velkou masu dospělých v rámci rekvalifikačních kurzů, kde je největší zájem o obor navrhování zahrad, který nabízíme jako jediná škola v Česku.
Řekněte mi, jak jsou vaši studenti úspěšní v přijímacím řízení na vysoké školy?
Je to padesát na padesát. Polovina našich absolventů pracuje v oborech, které vystudovali u nás a druhá polovina pokračuje ve studiu na vysokých uměleckých školách. A to v celé Evropě.
Když se ohlédnete zpátky v čase, čeho si nejvíce ceníte, na co jste nejvíce hrdý?
To, co mě asi hřeje u srdce nejvíce, je, že se naši studenti dokážou prosadit na trhu, že se uživí tím, co u nás vystudovali. A pak jsem hrdý na to, že máme v učitelském sboru šest našich absolventů, kteří se po studiu vysoké školy vrátili k nám učit. To je velmi cenné. A mám ještě radost z toho, že dokážeme dát dětem smysl života. To je pro nás prioritní.
A když se podíváte do budoucnosti, co byste chtěl ještě dokázat?
Dobudovat vyšší odbornou školu tak, aby se plnila studenty stejně rychle jako střední škola, protože obory, které v ní nabízíme, stojí a padají s výpočetní technikou a umělou inteligencí. Na tom ještě musíme zapracovat. Chceme také držet krok s tím, co se děje za zdmi školy a spolupracovat více s firemním prostředím, což se nám daří. Studenti pracují na zakázkách, chodí do firemního prostředí na zkušenou. Chceme je vést k životní realitě.
Kolik hodin denně pracujete? A jak relaxujete?
Když jsem začínal podnikat, spával jsem čtyři hodiny denně. Ale teď už mám něco za sebou, takže jsem hodně zvolnil. Bylo by smutné, kdybych stále pracoval. Domů přicházím mezi čtvrtou a pátou. Pak se projedu na kole, nebo se projdu. Rád houbařím a v zimě chodím na běžky. Příroda mě hodně nabíjí. Před časem jsme koupili chatu ve Valašských Kloboukách, kde relaxuji. Kdysi jsem v této oblasti hodně čundroval, takže jsem rád, když jsem tam mohl nemovitost koupit. Také se věnuji vnoučatům. Mám tři děti a šest vnuků. Nenudím se.
Byl jste vyhlášen osobností roku na Jihu. Co to pro vás znamená?
Loni jsem oslavil sedmdesáté narozeniny. Ta cena je pro mě oceněním třiadvacetileté práce. Je to pro mě ohodnocení toho, že je dobře, že škola vznikla, že můj život má smysl, že naši absolventi jsou úspěšní a že jim dáváme hodnotný náboj pro život. To, co nás od jiných škol odlišuje, je mizivé procento žáků, kteří nepůsobí v oborech, který vystudovali.
Který český umělec, když vezmeme například výtvarnou tvorbu, se vám líbí, nejvíce vás oslovuje?
Mám rád dílo Borise Jirků, který na naší škole pořádá workshopy zaměřené na figurální tvorbu. V tomto ohledu jsme v republice ojedinělí. Jsme jedinou střední školou, pro kterou to dělá. Z prostorového umění pak vnímám nejintenzivněji Igora Kitzbergera, který asi nebude nikdy překonán. Ve škole máme jeho sochu, doma mám dvě. Igor je se mnou prostě všude, těžce jsem proto nesl jeho předčasnou smrt.
A z nežijících výtvarníků byste rád jmenoval koho?
Určitě mám moc rád dílo Auguste Rodina, Vincenta van Gogha. Toho si cením nejvíc. Neprodat za celý život jediný obraz a být tak úžasným malířem, to je neuvěřitelný příběh. On je pro mě top umělec. Z českých autorů mám rád Jana Zrzavého. Když jsem v Bretani viděl jeho lodičky, byl to pro mě úžasný zážitek. A když jsem v Jízdárně Pražského hradu pak viděl jeho Kleopatru, bylo to pro mě něco stěží překonatelného. Vždycky jsem si myslel, že je to malý obraz, až tam jsem zjistil, jak velký je. Ale chci říct, že máme spoustu mimořádných umělců, nikoho bych proto nechtěl urazit.
