Jako velmi úspěšná advokátka za sebou máte již řadu kauz. Které z nich považujete za nejzajímavější a proč?
Mám ráda kauzy, které přinášejí judikaturou dosud neřešené právní otázky nebo kde se řeší naplnění abstraktních právních pojmů jako například, jaké jednání naplňuje znak klamavé reklamy, jaká reklama je v rozporu s dobrými mravy, co je či není reklamní nadsázka, jaké jednání je v rozporu s dobrými mravy soutěže a podobně. Ráda se zamýšlím i nad tím, jak moderní technologie zasahují do našeho soukromí, kde jsou hranice, kdy už je podobné jednání za hranou, kdy jde naopak o obecně prospěšnou technologii a jaká je míra prospěšnosti, aniž by omezovala základní práva jednotlivce.
Předpokládám, že nemůžete být konkrétnější, přesto se zeptám…
Nerada mluvím o konkrétních kauzách, vesměs ani nemohu, protože jsem vázána mlčenlivostí. Často vzpomínám na potírání padělků. Před dvaceti lety jsem se bohužel ze strany orgánů veřejné moci dočkala jen liknavého přístupu s tím, že mají důležitější agendu než chránit práva mých klientů – výrobců originálních výrobků. Byli mezi nimi i výrobci vyhlášených alkoholických nápojů. Už koncem 90. let jsem říkala, že u nás máme velké štěstí, že si „každý pálí alkohol v garáži“, a tudíž je u nás etanol snadno dostupný. Pro padělky sice nezdaněný, ale primárně zdraví nezávadný. Zároveň jsem ale říkala i to, že je jen otázkou času, než se něco opravdu stane a do padělků alkoholických výrobků padělatelé přimíchají něco, co může poškodit zdraví lidí.
Po vypuknutí metanolové aféry mě tehdy úplně mrazilo, bylo to strašné lidské neštěstí. Začaly se vymýšlet rodné listy na alkohol, které ale jen komplikovaly legální výrobu, a na padělky to nemělo prakticky žádný dopad. Metanolová aféra ukázala, že značkové výrobky nejsou jen snobárna, ale že ochranné známky mají svůj význam. Právě originální výrobky označené ochrannou známkou garantují spotřebitelům kvalitu a padělky, které je imitují, mohou důvěru spotřebitelů v kvalitu originálních výrobků ohrozit. I proto dává smysl proti padělkům účinně zakročit.
A nejde jen o alkohol, ale o veškeré další zboží včetně elektroniky, kde například hrozí riziko požáru. A že jsou padělky levnější? To vysvětlujte těm, kterým padělky způsobily škodu, ať už na zdraví nebo na majetku, nebo jejich pozůstalým. Zejména u výrobků, které konzumujeme nebo které přijdou do styku s naší kůží, bychom měli dbát na znalost původu takového zboží. Původ výrobku u originálního zboží právě garantují ochranné známky.
Právní praxi jste začínala v roce 1996, nedávno jste i oslavila významné životní jubileum. Když se ohlédnete zpátky, jaké byly vaše začátky? Liší se podle vás výrazně dnešní právní prostředí od dob, kdy jste začínala?
Ano i ne. Co se týče otevřených výkladových otázek v základních předpisech, jsme na tom podobně. Tenkrát byl nový obchodní zákoník a předpisy se novelizovaly jak na běžícím páse. Dnes máme zcela nový občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích a novelizační smršť pokračuje. Přes veškeré snahy se v praxi znovu a znovu objevují nedořešené otázky, které je nutné dotáhnout výkladem, což znamená, že je nejdříve třeba projít všemi stupni soudního přezkumu, než se výklad ustálí podle judikatury nejvyššího soudu.
Na druhou stranu nová generace klade důraz na balanc mezi pracovní kariérou a soukromým životem, už netráví v práci 12-14 hodin denně, jako jsme trávili my. A i my se po letech teď snažíme najít přijatelný balanc.
Po vstupu do Evropské unie jsou některé obory práva více harmonizovány a bez znalosti rozhodovací praxe evropských soudů, a tedy i cizích jazyků, se v těchto oborech zkrátka neobejdete. To nabízí zajímavé kariérní možnosti pro mladé lidi, kteří dnes často studují v zahraničí například v rámci programu Erasmus. Co se nezměnilo a nezmění, je vysoká psychická zátěž našeho povolání, což vám v seriálech z právního prostředí neukážou a ani ve škole vás na to nepřipraví.
Často jsme hromosvodem pro rozjitřené emoce našich klientů nebo protistrany. Pracujeme denně pro zahraniční klienty, což znamená nároky nejen na jazykovou vybavenost, ale i znalost cizích kultur a stylu komunikace. Ne vždy se podaří soudní spor vyhrát, je to jako ve sportu, i v advokacii se člověk musí naučit akceptovat prohru.
V obecném povědomí mnoha lidí je zakódováno, že v případě rozpadu vztahu, ať rodinného, pracovního či obchodního, je právník jakousi pojistkou a možná i záchranným kruhem. Je to ale skutečně tak?
Není tomu tak absolutně. Je to, jako by člověk celý život ignoroval zdravou životosprávu a myslel, že jej lékař zbaví všech neduhů na počkání. Když lidé vstupují do právních vztahů, kde jde o peníze, je zarážející, jak často jednají lehkomyslně a jak se snaží šetřit na nesprávném místě. Stahují si různé vzory smluv z internetu, aniž by vůbec tušili, zda se na jejich právní vztah takový vzor hodí. Neporadí se s právníkem. Půjčují peníze, aniž by s dlužníkem uzavřeli jakoukoliv smlouvu, nenechají si potvrdit, kolik komu půjčili. A pak, když se něco nepovede, má advokát už jen velmi omezené možnosti, jak takovému člověku pomoci.
Když se nepovede vztah mezi dvěma lidmi, ať už je to manželství nebo obchodní partnerství, ani sebelepší předmanželská nebo společenská smlouva člověka neuchrání před potížemi. Díky smlouvě se sice může domoci svých práv, ale soudní spory trvají určitý čas a stojí pochopitelně peníze. Proto každému přeji, aby měl kolem sebe jen spolehlivé životní a obchodní partnery. Pro případ, že se to tak úplně v životě nemusí povést, bych doporučovala, aby se lidé předem poradili se svým advokátem. Mělo by to být samozřejmostí, jako tomu bývalo za první republiky. Prodej nemovitostí by se měl řešit u notáře a s advokátem. Každý by měl mít svého advokáta, u kterého je jasné, čí zájmy hájí. Než podnikatelé investují nemalé finanční prostředky do nového projektu, měli by vše předem konzultovat s právníkem, aby se posléze nezjistilo, že dokončení projektu není možné, protože takové jednání právní předpisy zakazují nebo přinejmenším omezují. Takovým typickým příkladem je zakoupení licence na sledování firemních automobilů pomocí GPS. Nástroj to na první pohled může být velmi užitečný, ale pokud není dobře nastaven, může se zaměstnavatel, který takový systém používá, dopouštět porušení zákona o zpracování osobních údajů a GDPR. Lidé by si rovněž měli promyslet například své majetkové vztahy při vstupu do manželství a při partnerském soužití bez uzavření manželství, například při investici do společné nemovitosti, při opravě nemovitosti, která patří například rodičům partnera a podobně.
Vaším oborem je duševní vlastnictví. V dnešním globalizovaném světě na sebe ale často přístupy lidí i legislativ naráží. V Číně se například historicky považoval dobrý padělek za umění, dnes se řada lidí na trhu s padělky pravidelně obohacuje. Nejsou v takovém případě nástroje jako ochranné známky a vymáhání práva jakýmsi sisyfofským úkolem?
Jak jsem již zmínila, padělky nemají na trhu co dělat. Jde o parazitování na dobrém jméně originálních výrobků a může jít i o ohrožení zdraví či života lidí. Potírání padělků je běh na dlouhou trať, ale v žádném případě nejde o zbytečnou snahu. Ochranné známky zaručují zákazníkovi původ výrobku, tzn. že v případě, že nastane jakýkoliv problém, je zde výrobce, který nese odpovědnost za vadu výrobku a který zajistí nejen záruční i pozáruční servis, ale případně i nahradí škodu způsobenou vadným výrobkem. Výrobce originálního výrobku si pod ochrannou známkou rovněž buduje dobré jméno pro svou firmu a pro své výrobky, proto je motivovaný, aby dbal na kvalitu svých výrobků, aby své výrobky dále inovoval a zajišťoval například záruční i pozáruční servis.
Nemá ale smysl mít ochrannou známku, pokud zároveň neinvestuji do pravidelné péče o tuto ochrannou známku. Mezi takovou péči patří například sledování trhu, identifikace padělků, vymáhání práv z ochranné známky proti takovým padělkům, ale též i zamezení snahám o registraci podobných ochranných známek. Velké firmy, jejichž ochranné známky jsou ve světě známé, to vědí, a i proto je pro ně vymáhání práv z ochranných známek součástí každodenní praxe.
V minulosti jsem pracovala mimo jiné i na kauze padělků léků. Sportovci si tyto léky obstarávali přes inzeráty na internetu. Padělek obsahoval dvojnásobek účinné látky a užívali jej sportovci pro jeho vedlejší účinky, někteří tak zkonzumovali až desetinásobek schválené denní dávky. Z toho vyplývá, že zkonzumovali až dvacetinásobek denní dávky schválené Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Tam šlo skutečně o zdraví, ne-li o život. Je s podivem, jak jsou lidé důvěřiví a obstarávají si a konzumují léky, které si pořídí přes internet na inzerát od neznámých lidí. Podobně je tomu s alkoholem nebo kosmetikou a mnoha dalšími výrobky.
Ale nejde jen o ochranu zdraví spotřebitelů. Je prokázáno, že výtěžky z prodeje padělků jdou například na financování obchodu s drogami či na financování terorismu. I proto se zejména celní správa zaměřila na potírání padělků a učinila v této oblasti značný pokrok v minulých dvaceti letech. Vždy je ale prvotní iniciativa na straně výrobců originálních výrobků. Naštěstí dnes nemalou mírou vlastníkům ochranných známek pomáhají i moderní technologie, a to zejména při vyhledávání nabídek padělků na internetu.
Jak konkrétně probíhají kontroly zboží a dá se zneužití známky zabránit, když tady hovoříme o potravinách, doplňcích stravy či lécích, které se objevují například na zahraničních e-shopech? Existuje nějaká cesta, aby se takové zboží ke spotřebitelům vůbec nedostávalo?
Právní předpisy, zákazy a zásahy státních orgánů nemohou postihnout vše a ochránit každého. Proto musí být každý obezřetný, a především se o své bezpečí a zdraví starat sám. To znamená například nenakupovat zboží od neznámých překupníků, ať už přes internet, nebo jinak.
Pokud konzumuji pouze léky, které mi předepsal lékař a vyzvedávám si je v lékárně, je pravděpodobnost, že si domů přinesu padělek, řekla bych, nulová. Všechna podezření na výskyt padělků se okamžitě hlásí Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv, který pak informuje mimo jiné i lékárníky. Existuje zde tedy systém, který brání tomu, aby padělky léčiv pronikly do oficiální distribuční sítě. Pokud se ale stydím jít k lékaři a objednám si nějaký lék přes internet z neověřeného často zahraničního e-shopu, těžko mohu počítat s tím, že dostanu originální lék. A ne vždy je indikátorem padělku jeho cena, zejména u elektroniky. I tady ale výrazně snížím pravděpodobnost, že si koupím padělek, když si zboží objednávám u ověřených e-shopů. V případě podezření na padělek se pak mohu v případě tuzemského e-shopu nebo e-shopu z některé členské země EU obrátit například na Českou obchodní inspekci a minimálně mám šanci dostat své peníze nazpět. V případě, že padělky objedná v zahraničí podnikatel a dále je v České republice přeprodává, vystavuje se i riziku trestního stíhání. V Itálii nebo Francii mohou být za dovoz padělků trestně stíháni i běžní spotřebitelé, kteří si například přivezou padělek známé kabelky nebo hodinek z dovolené.
Co se týče luxusního zboží, již jejich samotný nákup je pro mě rituál, proto si například parfém nebo kabelku nekupuji přes internet, ale ráda si je vybírám v kamenných obchodech. Nákup je pro mě rituál, nejde mi jen o to zboží, ale mám ráda i tu službu k tomu, když jej dostanu krásně zabalený a nechám si od prodávajících poradit. Žiji spokojeně i bez kabelky v ceně malého automobilu, ale když si jdu koupit novou kabelku, vybírám značky, které jsou pro mne cenově dostupné a opět si užívám osobní nákup s veškerým servisem, který mi kamenný obchod poskytuje. Je to lepší než se vystavovat riziku, že si přes internet objednám zboží a přijde mi jeho padělek. S padělkem luxusního zboží bych se nechlubila, každý to pozná a o člověku to jen vypovídá, že mu jde více o povrchní efekt než o podstatu.
Rodinní příslušníci právníků, kteří se zabývají ochranou duševního vlastnictví, vědí, že nakupovat s námi není vůbec lehké. Osobně jsem například velmi loajální ke značkám našich klientů, a tak se často v obchodech dívám, jak je jejich zboží prezentováno a nabízeno, zda se vedle něj např. nenabízí jeho levné napodobeniny, sleduji trendy v jejich oborech a snažím se poznat trh s jejich výrobky co nejvíce. Všímám si mimo jiné obalů, ochranných znaků, reklamy. A i když mám nejraději zelený čaj a léky beru jen v nejnutnějším případě, časem se ze mne stal i mimo jiné odborník na některá léčiva, alkoholické výrobky a doplňky stravy.
Když hovoříme o módních značkách. Jak je to například s tzv. nadprodukcí, která často působí tak, že výrobce prostě jen „zapomene“ vypnout výrobní stroje a objednavatel leckdy objednané zboží neodebere, což by mohl laik považovat za jakýsi tichý souhlas a zároveň ne za padělek v pravém slova smyslu?
Vlastník ochranné známky má jako jediný právo rozhodnout, co se stane s jeho zbožím, do doby, než jej uvede sám na trh. Pokud tedy výrobce značkového zboží nedal souhlas k takové „nadprodukci“, jde o zboží, které bylo uvedeno na trh bez jeho souhlasu a vlastník může obchodování s ním zakázat. Vedle „nadprodukce“ může jít o dovoz zboží, které bylo uvedeno na trh mimo Evropskou unii (tzv. paralelní dovozy), nebo o kradené zboží, nebo zboží, jehož původní stav byl od doby uvedení na trh změněn, například přebalením do jiného obalu. Takovému jednání mohou výrobci originálních výrobků bránit. Výrobci originálních výrobků čím dál více sahají po moderních technologiích, které jim pomáhají chránit jejich práva. Například jde o používání jedinečných kódů, které pomáhají zpětně dopátrat, kdy a kde byl konkrétní výrobek vyroben, komu byl distribuován apod.
Pokud se ještě na okamžik vrátíme k padělkům léků a doplňků stravy, vitamínům, jak je to například s látkami, které v některých státech zakázané jsou a jinde jsou, řekněme, tolerovány. V mnoha e-shopech se u vybraného typu zboží objevují poznámky, že je určeno pouze pro sběratelské účely. Není to ale obcházení zákona?
V každém státě funguje schvalovací mechanismus pro léčiva. Některá léčiva jsou schvalována centrálně pro všechny členské státy EU. Státy mají rozdílné právní předpisy a může se stát, že v některém státě je již léčivo schváleno a v jiném ještě nikoliv, anebo se v některém státě zjistilo, že je daná léčivá látka zneužívána k nelegálním účelům, tak dotčený stát mohl sáhnout až k takovým opatřením, že takové léčivo zakázal vůbec uvádět na trh.
Obecně platí, že každý si může s sebou vzít na cestu do ciziny jen léčiva v množství odpovídajícímu dávkování podle schválené dokumentace na dobu pobytu v cizině. Prodávat léčiva do zahraničí bez licence, například přes inzerát, je nelegální.
O podání léku by měl vždy rozhodovat lékař. Při užívání léku je navíc třeba dodržovat schválené indikace a dávkování, pokud lékař nerozhodne jinak. Na různých diskusních fórech se mohou vyskytovat různé návody, jak si pomoci, jaký lék si ze zahraničí obstarat. V takovém případě se člověk nejen vystavuje nebezpečí, že bude užívat lék bez lékařské kontroly, ale vůbec nemá jistotu, že obdrží tablety obsahující účinnou látku, anebo obsahující tvrzenou účinnou látku. V lepším případě může jít o placebo.
Stejně je tomu u různých vitamínů a posilujících látek, prášků z kořenů exotických rostlin apod. V případě, že si něco takového objednávám z ciziny z neověřeného zdroje, nemám vůbec žádnou garanci, co obsahuje prášek nebo tekutina, kterou si takto objednám. V případě, že takto někdo přeprodává neověřené látky, se vystavuje i riziku, že jím prodané léčivo, doplněk stravy, vitamín, posilující látka nebo sušené byliny někomu způsobí zdravotní komplikace nebo smrt. V takovém případě nese obchodník plnou odpovědnost za způsobený následek a může být potrestán i trestem odnětí svobody.
Jak velký je v České republice problém padělků? Jaké jsou tresty za padělání a co se nejčastěji zneužívá?
Ve velkém se padělají cigarety, je to dáno zvyšující se spotřební daní. Výskyt padělků se díky zásahům celní správy a České obchodní inspekce omezilo na tržnicích a v kamenných obchodech, nabídka padělků se nyní přesunula na internet. Rozptyl trestů u padělků a nezdaněných výrobků je veliký, záleží mimo jiné na rozsahu trestné činnosti. Ukládají se jak podmíněné tresty odnětí svobody, tak tresty finanční, občas tresty zákazu činnosti nebo propadnutí majetku. V případě pašování, skladování, prodeje nezdaněných cigaret ve velkém rozsahu nebo v případě nelegálních výroben jde o tresty odnětí svobody v řádu 5-7 let nepodmíněně. Já osobně bych se namísto podmíněných trestů odnětí svobody přikláněla k širší aplikaci finančních trestů a trestu veřejně prospěšných prací.
Poměrně dlouho diskutovanou problematikou jsou i autorská práva. Běžně si na nejrůznějších internetových stránkách lidé filmy stahují nebo jen sledují. Je to legální? A pokud ne, kde je chyba a jak se tomu dá předcházet?
To je téma na celý článek. Tato praxe je u nás bohužel běžná. Pokud nedochází ke stahování digitální kopie do vašeho zařízení, pak nejde o porušení zákona ze strany člověka, který jen shlédne streamovaný obsah. U torrent platforem je tomu jinak, tam aby člověk mohl rychleji stahovat obsah, je vyzýván, aby na platformu nahrál sám nějaký obsah. To už nelegální je.
O autorská práva se lidé často začínají zajímat až v okamžiku, kdy sami něco vytvoří, například nějakou aplikaci pro mobilní telefon nebo jiný počítačový program. Ochrana autorských práv je otázkou společenskou. Právo je takové, jaké jej lidé chtějí mít. Jsou zde hlasy, které požadují zrušení ochrany autorských práv. Možná se to jednou i stane, nikdo z nás ale neví, co by se pak stalo zejména s uměleckou tvorbou, jak by byli motivováni výkonní umělci k výkonu svého povolání. To, co už bylo vytvořeno, by bylo volně dostupné, ale odpůrci autorských práv si neuvědomují, že by už nikdo nic nového netvořil, rozhodně ne v takové kvalitě, jako je tomu dnes. Internet je plný různých amatérských videí, často jsou autory i děti. To ale nelze zaměňovat se skutečnou uměleckou profesionální tvorbou. Ta potřebuje čas a peníze. Já osobně si velmi vážím výkonů lidí, kteří umí něco výjimečného, a historie nám ukazuje, že bez financování umělecké činnosti vznikají kvalitní umělecká díla jen velmi těžko. Obecně si myslím, že nelegální stahování filmů nebo hudby ustane v situaci, kdy bude legální obsah dobře dostupný jak technicky, tak i finančně. Je tomu podobně jako u alkoholu a cigaret, čím vyšší je spotřební daň a tyto výrobky jsou pro velkou část populace hůře dostupné, tím více stoupá poptávka po padělcích. S rozvojem různých legálních streamovacích platforem mnoho lidí právě u nich našlo naplnění svých potřeb po audio nebo audiovizuálním obsahu za přijatelnou cenu, už se jim nevyplatí investovat svůj čas do vyhledávání nelegálního obsahu. Legální streamovací platformy jsou pohodlnější a nabízejí dnes opravdu širokou škálu zejména hudební produkce. Někdy je však i dnes těžké se k některému obsahu legálně dostat, různé legální streamovací služby jsou například geograficky limitované, anebo streamovací platformy nenabízejí klasická díla nebo klubová díla. Pak nezbývá než se obrnit trpělivostí. Já jsem tak nedávno byla nucena koupit film z německé produkce na DVD v Německu, protože pro český trh tento film nebyl na mezinárodní streamovací platformě pro Českou republiku k dispozici.
Rozhodně ale nikomu nedoporučuji, zejména teenagerům ve školách, aby zpřístupňovali jakýkoliv obsah, jako jsou filmy, hudba či software bez povolení svým kamarádům. Natočení filmu na premiéře v kině na telefon a rozesílání kopií kamarádům je trestným činem.
Když mluvíme o mladých lidech, zapojila jste se projektu „Advokáti do škol“, který rozšiřuje právní povědomí obyčejných lidí. Můžete nám projekt a vaši činnost více přiblížit?
Baví mě učit a povídat si s mladými lidmi a dětmi. Ráda jim přibližuji „svět dospělých“ a pomáhám jim s přípravou na život ve smyslu základní právní gramotnosti.
Ještě mi dovolte otázku na závěr. V dnešní době řada společností pracuje s big data, technologií umožňují trackování lidí. V nedávné minulosti se například řada lidí v Německu snažila o vymazání z Google, na některých místech není z podobných důvodů povolené Street view. Na stránkách většinou automaticky povolujeme cookies, aniž bychom si četli, co to přesně znamená. Jak si podle vás rozumí současné právo s nejnovějšími technologiemi a ochranou soukromí?
Právní rámec ochrany našeho soukromí zde existuje, ale informace jednou vypuštěná do světa se v dnešním světě již těžko bere zpět. Je to jako s osobními a obchodními vztahy. Pokud si sami své soukromí nechráníme, těžko nás ochrání jakýkoliv právní předpis. Navíc právní předpisy jsou celosvětově v každém státě jiné, i když je ochrana osobních údajů v EU harmonizovaná obecným nařízením o ochraně osobních údajů (GDPR), díky internetu má ochrana soukromí přesah i na území mimo EU. V prostředí internetu pak v praxi není často porušení předpisů postižitelné, už jen proto, že četnost porušení je taková, že národní dozorující autority na to nemají a ani nemohou mít kapacitu anebo porušovatel se nachází v zahraničí.
Je to především na nás, abychom se svými osobními údaji nakládali obezřetně, například pokud zveřejňujeme fotografie naší rodiny, našich dětí. Už jen zveřejnění roztomilých fotografií našich dětí vytváří jejich těžko smazatelnou digitální stopu. Co když se vašim dětem nebude v pozdějším věku líbit, co jste o nich na sociálních sítích zveřejnili?
Už i u nás se vyskytují případy zneužití identity, kdy není třeba okrást vás o občanský průkaz, ale stačí, že kurýr či e-shop má údaje o vašem občanském průkazu a jejich zaměstnanec tyto někomu prodá. S pomocí těchto údajů si pak podvodníci mohou na vaše jméno koupit například drahou televizi nebo mobilní telefon. Kdyby se to nedávno nestalo mému švagrovi, nevěřila bych, že je to možné.
GDPR je nastaveno tak, že před použitím každé nové technologie, která představuje vysoké riziko pro zpracovávané osobní údaje, by mělo být její použití konzultováno s Úřadem na ochranu osobních údajů. Praxe je ovšem jiná. Každý den se rodí další nové aplikace, které využívají nové technologie. Vývoj jde prudce dopředu a do praxe se dostávají zařízení a aplikace, které představují velký zásah do práva na soukromí jednotlivců a nikdo jejich dopad na soukromí občanů neřeší ani nekonzultuje s úřadem. Problémy s nimi, jejich uzpůsobení požadavkům na ochranu soukromí se řeší až ex post. Někdy mám pocit, že beru dítěti jeho hračku, když se na nás obrátí firmy, že nakoupily drahou technologii, a my zjistíme, že použití této technologie nesplňuje požadavky GDPR. Příkladem jsou sledovací GPS aplikace ve služebních automobilech, telefonech, PC nebo veškeré druhy sledovacích kamer a čtečky otisků prstů.
Karin Pomaizlová vede tým duševního vlastnictví a IT a je zároveň i partnerkou advokátní kanceláře Taylor Wessing Česká republika. Specializuje se na známkové právo, nekalou soutěž, reklamu a ochranu autorských práv. Zaměřuje se zejména na regulovaná odvětví, jako je potravinářství, zdravotnictví a farmaceutický průmysl, tabákové a alkoholické výrobky, on-line platformy. Svým lokálním i mezinárodním klientům poskytuje poradenství jak v oblasti správy portfolia ochranných známek a průmyslových vzorů, tak i v oblasti vymáhání práv duševního vlastnictví, ochrany před nekalou soutěží a regulace reklamy. Karin má rozsáhlé zkušenosti s ochranou a prosazováním průmyslových práv a zejména práv z ochranných známek; zastupuje klienty před Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví (EU IPO), českým Úřadem průmyslového vlastnictví, Světovou organizací duševního vlastnictví (WIPO), ČOI a českými soudy. Má rovněž zkušenosti s licencováním (zejména ochranných známek, softwaru a know-how). Disponuje speciálním know-how v oblasti regulace léčiv a zdravotnických prostředků, včetně otázek compliance, klinických hodnocení a reklamy v této oblasti. Poskytuje i praktické rady v otázkách dodržování předpisů o ochraně osobních údajů zejména ve zdravotnictví a v personalistice. |
