Kompletní náhrady loketního kloubu se v České republice provádějí pouze na několika málo specializovaných pracovištích, jedním z nich je právě ortopedické oddělení a Centrum chirurgie ruky a nohy v chomutovské nemocnici KZ a.s.
Pacient se do péče lékařů dostal ve fázi, kdy byl jeho loketní kloub prakticky nefunkční. V důsledku dlouhodobě zanedbané artrózy došlo k postupné degradaci a destrukci kloubních ploch i přilehlé kostní tkáně a svalových úponů. Chyběl téměř celý dolní konec pažní a horní konce vřetenní a loketní kosti. Loketní kloub jako celek ztratil stabilitu i anatomické uspořádání.
Navzdory závažnému nálezu pacient odbornou pomoc odkládal. Bolest toleroval, na obtíže si zvykl a v běžném životě i při práci si pomáhal ortézou. Loket navzdory jeho zhoršujícímu se stavu dále aktivně používal a zatěžoval jej při každodenních činnostech i fyzické práci. Běžně například nosil kýble s vodou. Právě dlouhodobé přetěžování již výrazně oslabeného kloubu vedlo k úplné destrukci kostních struktur. Kloub zcela ztratil anatomické uspořádání a prakticky se rozpadl, tím došlo nejen ke ztrátě funkce a stability lokte, ale celé horní končetiny.
Loketní kloub má pro člověka zásadní a nezastupitelnou roli, kdy je zcela klíčový v rámci každodenní sebeobsluhy. Jakmile dojde k výraznému omezení rozsahu hybnosti lokte zejména do ohybu pacient není schopen dostat ruku k ústům, obličeji, nemůže se sám najíst ani vykonávat běžné činnosti. V tomto případě už nešlo jen o bolest, ale především o ztrátu funkce.
„Endoprotéza loketního kloubu je indikována především u pacientů s těžkými revmatickými poškozeními nebo u pokročilých artrotických změn, ať už primárních, či poúrazových. Oproti náhradám kyčelního či kolenního kloubu se však jedná o výkon výrazně méně častý a technicky daleko náročnější. Loketní kloub je uložen těsně pod kůží, což zvyšuje riziko komplikací, zejména infekce či selhání implantátu. Z těchto důvodů se k náhradě přistupuje až ve chvíli, kdy jsou vyčerpány všechny konzervativní a méně invazivní chirurgické možnosti,“ uvedl MUDr. Jiří Jurča, Ph.D., primář Ortopedického oddělení Nemocnice Chomutov.
V daném případě již žádná jiná alternativa než totální náhrada loketního kloubu nepřicházela v úvahu. Chirurgický tým musel pracovat s minimem zachovalé kostní tkáně s cílem odstranit pouze nezbytně nutné části, aby bylo možné implantát bezpečně ukotvit. Použita byla závěsná (stištěná) endoprotéza, jejíž komponenty se zavádějí do pažní i loketní kosti a následně se mechanicky spojí do stabilního kloubního systému.
„Byť náhrady lokte patří do běžného spektra naších výkonů, takto výrazně rozpadlý loket jsme v naší praxi řešili poprvé. Přesto se podařilo vytvořit stabilní kloub, který pacientovi umožní návrat základní funkce horní končetiny,“ doplňuje primář Jurča.
Po operaci je kladen důraz na časnou rehabilitaci. Loketní kloub má výraznou tendenci k tuhnutí, proto pacient zahajuje pasivní pohyb již první den po zákroku. Aktivní cvičení přichází v následujících týdnech podle individuálního hojení.
Ortopedické oddělení chomutovské nemocnice se dlouhodobě zaměřuje nejen na náhrady velkých kloubů, ale také na specializovanou chirurgii horní končetiny, včetně lokte, zápěstí a drobných kloubů prstů rukou, jejichž funkce je úzce provázaná. Tento výjimečný případ potvrzuje vysokou odbornost pracoviště a schopnost řešit i mimořádně komplikované stavy v rámci Krajské zdravotní.
Optimistický přístup k životu pomáhá hojit rány
Před pěti šesti lety začali panu Josefovi S. (*1946) potíže s levým loktem zřejmě i v důsledku těžké práce na šachtě, kde byl kdysi zaměstnán. I s poškozeným kloubem ale stále vykonával běžné práce. Ze začátku mu lékaři z lokte jen tahali „vodu“, paže ho podle jeho slov ani nebolela, ale minulý rok se mu kloub úplně rozpadl. „Už jsem se musel rozhodnout pro operaci,“ říká. „Verdikt padl i díky panu primáři, který mi vysvětlil, že by dokázal implantovat titanovou kloubní náhradu, díky níž budu moci rukou zase hýbat,“ vypráví pan Josef.
„Poškození lokte jsem zanedbal asi i proto, že mám vysoký práh bolesti. Dám příklad. Kdysi jsem si omylem usekl prst. To mě také skoro nebolelo, nekrvácelo a rána se mi rychle zahojila. Moje tělo se zkrátka dobře hojí a cítím asi menší bolest, než je v populaci běžné. Teď jsem tři týdny po složité operaci a zase mě rána nebolí. Myslím, že za pár týdnů začnu cvičit a budu se zase moci podepsat,“ směje se pan Josef.
„Těším se, že až zrehabilituji, začnu jezdit na výlety, což mám moc rád, a hlavně budu soběstačný při běžných činnostech a sebeobsluze. Jsem moc vděčný, jak se ke mně v nemocnici všichni chovali, chirurgové špičkoví, na oddělení JIP to samé, sestřičky i jídlo bylo fajn. Chomutovskou nemocnici a personál mohu jen chválit,“ dodává spokojeně.
„O všem, co se v nemocnici dělo, jsme byli perfektně informovaní, je obdivuhodné, jak se o tátu všichni starali a takto složitý výkon zvládli,“ potvrzuje dcera Andrea slova svého otce a oba už plánují, že jak jen to bude možné, podniknou spolu výlet po severočeských kopcích.
