Ne každý ví, co si má pod pojmem mentální koučink představit. Mohla byste jej trochu objasnit?
Mentální koučink je práce s okamžikem, kdy člověk stojí před rozhodnutím a cítí, že už nemůže fungovat stejně jako dřív. Typicky jde o situace, kdy je navenek úspěšný, zvládá odpovědnost, ale vnitřně cítí napětí, únavu nebo opakující se vzorec, který ho brzdí.
Ve své práci kombinuji koučink a mentoring. Někdy kladu otázky a nechávám klienta, aby si věci poskládal sám. Jindy vstupuji víc do praxe a sdílím zkušenost. Vždy podle situace a podle toho, kdo přede mnou sedí.
Většina lidí ke mně nepřijde zmatená. Naopak. Často jsou to lidé, kteří na sobě dlouhodobě pracují. Čtou, poslouchají podcasty, nastavují si cíle, zkouší nové přístupy. Dělají, co umí. A přesto se výsledky zásadně nemění. Ne proto, že by byli pasivní. Ale proto, že pracují stále v rámci stejného vnitřního nastavení. Často zazní věta: „Já vlastně vím, co bych měl udělat. Jen se v tom zaseknu.“ V tu chvíli nejde o nedostatek schopností ani snahy. Jde o vzorec, který člověka vrací do známého prostoru, i když vědomě chce jinam. A právě tam má smysl se zastavit.
Jak se člověk stane mentálním koučem? A jak jste se jím stala vy? Co vás motivovalo?
Formálně přes praxi a další vzdělávání. Skutečně se jím ale člověk stane až ve chvíli, kdy pochopí, že jeho role není radit ani zachraňovat, ale držet prostor a jít k podstatě.
Moje motivace je dlouhodobý osobní proces. Průběžně na sobě pracuji a sleduji, jak i drobná změna vnitřního nastavení ovlivňuje rozhodování i vztahy kolem mě. Když člověk něco posune uvnitř sebe, mění se kvalita komunikace i způsob vedení druhých. Totéž vidím u klientů. Stačí vědomý posun a přichází víc klidu, jistoty a stability.
Jaké hlavní výzvy vidíte v poskytování mentálního koučinku v dnešní době?
Největší výzvou je to, že jsme si zvykli na rychlost, výkon a tlak a bereme je jako normu. Únavu často nevnímáme jako signál, ale jako důkaz, že toho zvládáme hodně.
Většina lidí přichází ve chvíli, kdy už to není prevence, ale minimálně za pět minut dvanáct. A je to pochopitelné. Jsme zvyklí vydržet hodně a věřit, že to ještě zvládneme sami. Někteří přijdou až ve fázi, kdy už to není prostor pro koučink. V takové situaci nepokračuji a doporučuji odbornou psychologickou či psychiatrickou péči.
Právě proto mluvím o prevenci. Mentální práce má smysl dřív, než se tlak změní v krizi. Osobní rozvoj pro mě není nadstavba. Je to forma prevence – prevence vyčerpání, zkratových rozhodnutí i zbytečných kolapsů.
Někteří lidé mají obavy mentálním koučům důvěřovat. Jak si mají vybrat toho, kdo je nezklame?
Obava je v pořádku. Je to práce s důvěrou a s tématy, která nejsou povrchní.
Doporučuji dívat se na několik věcí. Má kouč jasně nastavené hranice? Cítíte z něj klid, nebo tlak? Odcházíte z prvního setkání s větší jasností, nebo se zmatkem? To jsou signály důležitější než líbivá prezentace.
Stejně důležité je podívat se na konkrétní zkušenosti lidí, kteří s daným koučem pracovali. Ne jen obecné pochvaly, ale co přesně popisují – zda mluví o reálném posunu, větší stabilitě, změně v rozhodování. Reference a hodnocení hodně napoví o tom, jakým způsobem ten člověk skutečně pracuje.
Kouč vás nemá ohromit. Má vám pomoci vidět věci jasněji a zároveň vás nenechat stát na místě.
Říká se, že aby fungovala sezení u psychologa, musí si klient a psycholog sednout. Platí to i o koučování?
Ano, možná ještě víc. Kouč je partner v přemýšlení. Pokud mezi dvěma lidmi nevznikne respekt a důvěra, práce zůstane na povrchu. Bez vztahu není hloubka a bez hloubky není změna.
Jak dlouho klienta koučujete? A jak poznáte, že koučink vede ke stanovenému cíli?
Délka spolupráce není předem daná číslem. Záleží na hloubce tématu i na tom, jak intenzivně chce člověk pracovat.
Poznám, že koučink funguje ve chvíli, kdy se změní kvalita vnitřního dialogu. Člověk reaguje vědoměji, má větší odstup a jasnost. Jeden z klientů mi řekl: „Ta situace je stejná, ale já k ní přistupuji jinak.“ To je pro mě nejpřesnější měřítko změny.
Stává se, že se lidé vrátí?
Ano, vracejí se. Ne proto, že by řešili totéž, ale protože jsou v jiné životní nebo pracovní fázi. Přichází větší odpovědnost, nové role, nové tlaky.
Když se vracejí, není to selhání. Je to vědomé rozhodnutí zvládnout další fázi stabilněji než tu předchozí. A právě to je prevence – pracovat se sebou dřív, než se tlak promění v problém.
Obohacuje vás koučování také ve vašem osobním životě?
Ano. Přineslo mi větší klid a odstup. Uvědomění, že většina věcí nejsou definitivní problémy, ale fáze. Nyní například procházím obdobím, kdy moje děti dospěly, a učím se ještě většímu respektu k jejich rozhodování i k vlastnímu postoji. Mentální práce nezačíná u klientů. Začíná u sebe.
Mentální práce není o tom, aby byl život jednodušší. Je o tom, aby byl člověk stabilnější i ve chvíli, kdy jednoduchý není. A stabilita dnes není luxus. Je to prevence, kterou si volíme dřív, než nás okolnosti přinutí.
https://www.mentalnikoucing.cz/
https://www.instagram.com/direct/inbox/?hl=cs
https://www.facebook.com/profile.php?id=100091858131836
