Pěstounství na vlastní kůži

Komerční sdělení   7:00aktualizováno  7:00 – KOMERČNÍ SDĚLENÍ
Po nádvoří běhá stovka dětí, které měly špatný start do života. Některé matka opustila v porodnici, jiné byly odebrány z nefunkčních rodin. Zažily zanedbávání, týrání a tato raná traumata je zranila na celý život. Teď žijí v rodinách, kde se laskaví, ale důslední pěstouni snaží zachránit, co se dá.

Komerční sdělení

Toto jsou komerční sdělení. iDNES.cz neovlivňuje jejich obsah a není jejich autorem. Více

Komerční sdělení je speciální inzertní formát. Umožňuje inzerentům oslovit čtenáře na ploše větší, než je klasický banner, hodí se tedy například ve chvíli, kdy je potřeba popsat vlastnosti nového produktu, představit společnost nebo ukázat více fotografií.

Aby bylo na první pohled odlišitelné od redakčních textů, obsahuje jasné označení „Komerční sdělení“ v záhlaví článku.

Pro komerční sdělení platí podobná pravidla jako pro další formy inzerce na iDNES.cz. Nesmí tedy být v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, nesmí porušovat práva třetích osob a poškozovat něčí dobrou pověst. Na rozdíl od bannerové reklamy je z komerčních sdělení vyloučena politická inzerce.

Komerční sdělení, jejich titulky a tvrzení v nich obsažená nesmějí být lživá a klamavá.

Ceník komerčních sdělení včetně kontaktů na obchodní oddělení najdete zde.

Popisek k úvodní fotografii: Pavlínka, Terezka, Denisek, obyčejné děti z pěstounských rodin, někdy ale s nelehkým životním příběhem, umí dovádět jako každé jiné dítě. Díky pěstounům mají své „doma“. | foto: ČTK

Před žlutým statkem v Sudicích u Boskovic se začala sjíždět velká auta. Nebo spíše malé autobusy? „Když potřebujete vozit velkou rodinu, tak si sporťák nekoupíte,“ smál se jeden z tatínků – pěstounů, když z jeho auta vyskákalo šest dětí, pak vystoupila manželka s náručí mikin, velkou taškou a malým psem. 

Ne, všechny rodiny opravdu nejsou tak početné. Někteří pěstouni mají v péči třeba jen jedno dítě, ale zato se zdravotními problémy, jiní jsou pěstouny přechodnými, takže v jejich rodinách se děti zdrží jen určitou dobu. Další mají v pěstounské péči vlastní vnoučata, protože rodiče se o ně nedokáží postarat. Ti všichni patří ke Sdružení pěstounských rodin, doprovázející organizaci, která ve světě ohrožených dětí působí už třiadvacet let.

V dřevních dobách pěstounství, kdy téměř všechny děti bez rodičů nebo odebrané z nefunkčních rodin končily v dětských domovech, si manželé Opatřilovi postupně vzali šest dětí. Napřed měli miminko Janu, pak kluka a holčičku. Pak chtěli ještě jednoho kluka, aby byly síly vyrovnané, ale místo něj přišly tři děti – kluk a dvě holčičky. A jak říká „matka rodu“ Hana Opatřilová, nastal života běh: „Ne vždy to bylo bez problémů a s některými jsme opravdu potřebovali poradit. Nebo si aspoň popovídat s někým, kdo je na stejné lodi, jenže jsme nikoho neznali.“ 

A tak Opatřilovi uspořádali první Den pěstounských rodin. Dali inzeráty do novin a pronajali brněnské kino Scala. Světe div se, sešly se na dvě stovky lidí, kteří měli také děti v pěstounské péči, potřebovali občas radu a stále pocit sounáležitosti. K založení Sdružení pěstounských rodin bylo ještě pár kroků, ale poměrně rychlých. Dnes má SPR centrálu v Brně a pobočky v Praze, Plzni a Bystřici pod Hostýnem a doprovází, tedy pravidelně navštěvuje pěstounské rodiny, poradí, doporučí, zařídí, poskytuje povinná školení, prázdninové pobyty s přednáškami, tábory pro děti, doučování a další podpůrné služby 400 rodinám v celé republice.

Asi jsem hyperaktivní

„My jsme vlastně u SPR už docela dlouho. Máme děti s různými hendikepy, takže často jezdíme na různá školení, které sdružení pořádá,“ říká Bohumila, maminka čtyř vlastních dětí, tedy jak se v těchto kruzích říká – biologických, a čtyř v pěstounské péči. Je s podivem, jak to všechno stíhá. „Ještě třikrát týdně trénuju u nás ve vsi s dětma atletiku,“ směje se. „Asi jsem jako dítě musela být hyperaktivní a v dospělém věku si to takto vybíjím.“ 

Její dvě nejstarší dcery pomáhají s programem pro mladší děti na nádvoří statku. Je vidět, že dvacetiletá Marcelka i devatenáctiletá Katka to umí s rošťáky i těmi útlocitnějšími povahami. „První dítě jsme si vzali, když bylo holkám čtyři a pět let. Chtěli jsme kluka, a tak přišel Petřík, kterému je dnes šestnáct. Pak jsme si vzali Julču, narodil se nám Mirek, po nějaké době jsme si přivezli Deniska s mentální retardací a Danielku s kombinovaným postižením. Nakonec se narodil Matěj, ten má dnes sedm. Nějakou dobu u nás žil Honza, bratr Petra a Danielky, ale před třemi lety jsme ho byli nuceni vrátit do ústavu, protože přes psychiatrickou léčbu byl agresivní a Petřík se ho dodnes bojí, protože ho škrtil,“ končí výčet svých dětí maminka a pěstounka Bohumila. 

 Někdy jsou problémy s pěstounskými dětmi opravdu vážné a je třeba se rozhodnout, koho chránit a kterou mez nepřekročit. Paní Bohumila působí sympaticky, vypadá, že energie má opravdu na rozdávání a empatie také. Prostě ženská, se kterou byste chtěli chodit po horách nebo sjíždět řeku. Tu zářijovou sobotu si dopřála trochu volna. Mladší děti zůstaly doma s tatínkem Jaroslavem, aby si maminka mohla v klidu poslechnout přednášku Hany Brodníčkové Výchova dítěte s vývojovým traumatem.

S autistkou zažijete spoustu legrace

„Když měla Bára asi pět, vrhla se jednou v obchodě na nějakou slečnu a začala jí osahávat nohy. Slečna nevěděla, co dělat, já jen zazírala a začala Báru od slečny tahat s tím, že to se přece nesmí. Když jsem se jí pak ptala, proč to udělala, odpověděla, že chtěla zjistit, jestli má punčocháče nebo ne,“ dokládá Hana Brodníčková své tvrzení o legraci s autisty. Zjevně to chce ale nadhled. Velká část matek by takovou situaci považovala za třeskutou ostudu.

Čtyři holky měla v péči absolventka farmaceutické fakulty a někdejší bruselská úřednice Hana Brodníčková. Dnes už žije jen s nejmladší Bárou, která právě nastoupila na opavskou konzervatoř. Má absolutní sluch a krásně zpívá, ale strašně se bojí třeba nafukovacích balonků. Uši jsou zkrátka citlivé a praskající balónek dá nepříjemnou ránu. Báru stres z balónků, které přinesly děti do přednáškové místnosti, dohnal až k pláči. Každý máme svoje strachy a někdy je problém, je zpracovat. Bára donedávna neudělala bez maminky takzvaně ani krok, ale dnes dokáže dojít na nákup, na poštu, do lékárny, nic nezapomenout a vrátit se bez bloudění domů. Na autistku je to výkon.

O tom, jak se vlastně dostala k pěstounství a o osudech svých přijatých dcer, napsala Hana Brodníčková, ovšem tenkrát ještě s ohledem na holky pod pseudonymem Ludmila Janáková, knížku Dary se přece nevracejí. Pokud máte rádi trochu bizarní příběhy, počtete si skvěle. „Dnes, když bydlím jen s Bárou, je to takový klid, až se divím,“ směje se paní Hana, která se živí jako lektorka v oblasti náhradní rodinné péče. 

„Ono je důležité, aby člověk byl trochu připravený, ale stejně věci řešíte, až přijdou. Raná traumata u dětí vyústí v různé typy reakcí, které je těžké rozklíčovat. Navenek se tyto reakce jeví jako odpor, problém s autoritami, snaha se zavděčit nebo popírání zjevných skutečností. Vzhledem k tomu, že jedná o reakce traumatické, které dítě neovlivní vůlí, je velmi důležité jim porozumět, aby člověk mohl adekvátně zareagovat,“ vysvětluje složitou problematiku pochopení traumatizovaných dětí Hana Brodníčková.

Není to jednoduché, ale je třeba udržet si nadhled, empatii, chovat se autenticky, ale také držet hranice,“ dodává Hana Brodníčková. „Zároveň je třeba mít na děti přiměřené nároky: z mentálně retardovaného človíčka nebudu dělat středoškoláka. Budu ráda, když se naučí koupit si rohlík a napsat svoje jméno,“ říká s laskavým úsměvem paní Hana pěstounským rodičům v rámci své přednášky a dodává historku o jedné ze svých dcer: „Koupili jsme v sekáči úžasný boty za čtyřicet korun. Báře se strašně líbily, ale byly na tkaničky. Moc je chtěla nosit, já řekla, že jí je zavazovat nebudu, tak se ve dvanácti naučila zavazovat tkaničky na mašličku.“

Trauma hned od narození

Komplexní vývojové trauma zahrnuje celou řadu oblastí, které jsou zasaženy špatnou péčí v raných stádiích života. Pokud má dítě opakovaně špatné zkušenosti s hlavní pečující osobou, případně takový člověk vůbec neexistuje – tety v domovech se střídají, lékaři a sestry v nemocnicích také, zanechá to na jeho psychosomatickém vývoji obtížně napravitelné a někdy nenapravitelné škody. S velkou pravděpodobností bude trpět emočními problémy a poruchami chování, tedy bude obtížně zvládat svoje afekty, častěji se projeví opoziční chování, případně agresivita, negativní reakce okolí vyústí v problémy se sebehodnocením. 

Často se projeví problémy s učením, přestože je dítě dostatečně inteligentní a běžnou základní i střední školu by hravě zvládlo. To všechno se může ve výsledku projevit psychosomatickými potížemi. Rané trauma ovlivňuje kromě psychiky také fyzické zdraví. Nejnovější poznatky z psychologie, genetiky, endokrinologie, neurobiologie a imunologie to dokládají.

Pěstounství na vlastní kůži

Neexistence jedné bezpečné osoby, ke které by dítě hned po narození přilnulo, patří k největším psychickým problémům dětí, které měly krušný start do života. Teorie citové vazby, často se používá anglický výraz attachement, říká, že existují čtyři typy přilnutí malého dítěte k pečující osobě: vyhýbavá – vyvolaná odmítající matkou, kdy se dítě odnaučí dávat najevo negativní emoce, tedy křičet nebo plakat, protože stejně nikdo nepřijde, bezpečná – jsou-li vztahy v pořádku, ambivalentní – vzniká, nejsou-li reakce pečující osoby předvídatelné a konzistentní, dezorganizovaná – je-li pečující osoba zároveň zdrojem bezpečí i ohrožení (týrání a zneužívání).

Pěstounství na vlastní kůži

K různým pečujícím osobám může mít dítě různé vztahy, ale pro zdravý vývoj je důležité, aby k hlavní pečující osobě cítilo dítě vazbu bezpečnou. A tu právě děti, které přicházejí do pěstounské péče, v drtivé většině nikdy k nikomu neměly. Posledních pět let, kdy se miminka dostávají z porodnice do péče přechodných pěstounek, než se vyjasní jejich právní situace a najdou se buď osvojitelé nebo stálí pěstouni, se pro děti blýská na lepší časy. Hodná pěstounka, tedy stále stejná osoba, která přijde vždy, když miminko zapláče, pochová a vyřeší miminkovský problém, je vlastně ta hodná maminka, která vybuduje v dítěti schopnost vytvářet si k někomu bezpečnou vazbu.

Cvičila jsem Vojtovku s chroustíkem

Přechodní pěstouni manželé Jarmila a Ladislav vlastně začínali jako klasičtí pěstouni. Před šestadvaceti lety si vzali čtyřletého chlapce po dětské mozkové obrně. Že taková péče není žádná procházka růžovým sadem a že je vlastně navždycky, je asi jasné. Před pěti lety se stali i přechodnými pěstouny. 

„První, kdo k nám přišel, byla šestnáctiletá dívka s miminkem. Se svou sestrou vyrostla u pěstounů, ale určitě to s ní nebylo jednoduché, protože se ocitla v diagnostickém ústavu, pak v dětském domově, kde otěhotněla. Dva měsíce žila u svého otce, ale ten ji i s děckem vyhodil. Zůstala u nás do zletilosti. Měla v našem domě svůj malý byteček, postupně se naučila vařit, uklízet … Pořád drhla podlahu,“ směje paní Jarmila, ale k popukání to s mladou matkou zrovna nebylo. 

„Původně byla drogách, měla strašné stravovací návyky, kouřila. To se u nás změnilo. Jen cigarety jsme jí povolili, nemohli jsme jí přece zakázat všechno, to by nezvládla. Dokonce jsme jí domluvili, že by se mohla vyučit kadeřnicí a soukromou školu bychom jí platili, ale nechtěla. Našla si partnera, a jak jí bylo osmnáct, odstěhovala se k němu. Má s ním druhé dítě. Sociální pracovnice mi líčila, jak si vydupala všechny možné dávky a jak hrubě jednala. Prý má ale doma uklizeno, děti čisté, uvařeno kdykoliv k ní přijde někdo na kontrolu. Bohužel partner bere také drogy, tak kdo ví, jak to dopadne.

Pěstounství na vlastní kůži

Pak jsme měli postupně dvě nedonošená miminka Terezku a Aničku. S oběma rodinami, kterým jsme holčičky předávali, udržujeme vztahy. Anička měla opravdu krušný start do života, narodila se ve 34. týdnu, neuměla polykat, byla anemická, asi padesátkrát upadla do bezděší… Pořád nám pískal alarm monitoru dechu, ve dne, v noci, na procházce jsem se rozhlížela, co to kde pípá a on to byl Aniččin monitor. Ještě, že naše biologická dcera je zdravotní sestra, vždycky jsem si s ní opakovala, co mám v takové situaci dělat. Jednou v noci, když jsem Aničku zase křísila, začala jsem jí domlouvat, ať pěkně dýchá, že je naše šikovná holčička, ať už mi takové hrozné situace nepřipravuje… A od té doby se to nestalo. Asi jsem jí to měla říct dřív,“ usmívá se pěstounka Jarmila. 

Také jsem s ní cvičila Vojtovu metodu. Znala jsem to už od našeho přijatého syna, jenže cvičit s padesátikilovým klukem a pak s takovou malinkou holčičkou, to bylo něco úplně jiného. Ze začátku jsem se bála jen trochu zatlačit, bylo to, jako když cvičíte Vojtovku s chroustíkem. Ale dnes už je všechno dobré. Dobře jí, celou noc spí, jediný problém má s uzdičkou a půjde na operaci. Jenže to chodí spousta dětí, není to nic hrozného.“

Těsně před loňskými Vánocemi přivezli večer přechodným pěstounům dvanáctiletou slečnu. „Ani nezavolali, také jsme nemuseli být doma,“ trochu si stěžuje paní Jarmila. 

„Měla jsem doma čtyři vnoučata a pekli jsme cukroví. Všude byla mouka… opravdu jsme nebyli připraveni.“ Ono „překvapení pod stromeček“ je sice krásné štíhlé dlouhovlasé děvče, ale domluva je s ní těžká. „Prožila si svoje, otec pil a bil ji. Teď je drzá, lže, podvody jsou na denním pořádku. K Vánocům si přála iPhone 9 a hromadu oblečení, tak jsme ji trochu vyvedli z omylu. Takhle to u nás nechodí. My balíme pod stromeček skoro stovku dárků, protože jsme velká rodina, takže si drahé dary nedáváme. Příprava do školy u ní spočívá v tom, co si oblékne a jakou bude mít svačinu, rozhodně ne v učení a psaní úloh. A to se můj muž hodně snaží učit se s ní. Ona se nakonec vždycky nějak zařídí, někde něco opíše, aby trochu vylepšila špatné známky, ale vědomosti nemá. Děláme, co můžeme, ale zanedbání je veliké a v jejím věku už se těžko dá napravit,“ krčí rameny paní Jarmila. Disfunkční rodina vybaví dítě do života opravdu prapodivnými vzorci chování. Dítě se naučí jednat vypočítavě, někdy agresivně a jindy podbízivě, aby dosáhlo svého, a vůbec si neuvědomuje, že je něco špatně.

„Podle rozhodnutí soudu půjde do dětského domova, protože otec ji nechce a matka nemá podmínky, aby ji dostala do péče, i když holce i soudu vždycky slibuje hory doly,“ říká pěstounka Jarmila. U přechodných pěstounů může podle zákona dítě zůstat nejvýše jeden rok. Do té doby se musí zlepšit situace v biologické rodině, najít stálí pěstouni nebo osvojitelé, případně jej čeká dětský domov. „Z miminek je člověk unavený, protože musí pořád vstávat, ale s těmi většími dětmi je daleko víc a horších starostí, protože nasbíraly za svůj život spoustu špatných zkušeností,“ uzavírá svoje vyprávění paní Jarmila.

Syndrom krátkého střeva

Bezpečnou vazbu má už dávno se svou pěstounskou maminkou Pavlínka. Z nemocnice si ji přivezli, když měla rok a půl. „V Thomayerově nemocnici nás doktor přivedl na JIPku, kde u postýlky bylo obrovské množství přístrojů – pumpy, hadičky, vaky. Dost nás to omráčilo. V postýlce leželo něco neuvěřitelně krásného, neuvěřitelně zranitelného a neuvěřitelně malého. Největší na ní byl dudlík, který měla v pusince a spinkala,“ líčí, jak poprvé uviděli Pavlínku, paní Olga. 

O syndromu krátkého střeva tehdy ani ona, ani manžel nic nevěděli. „Asi po třech týdnech Pavlínku převezli do brněnské dětské nemocnice, kde jsem s ní byla ještě dva měsíce, než jí lékaři nastavili speciální parenterální výživu pro domácí použití. Pavlínka má voperovaný centrální katetr, do kterého jí vkapává přes speciální pumpu dvacet hodin denně výživa,“ vysvětluje maminka Olga, jak se takový hendikep kompenzuje. Syndrom krátkého střeva (Pavlínka má pouze 4 cm) je onemocnění, které lze v podstatě „léčit“ pouze transplantací, ovšem v ČR se u dětí neprovádí. 

Ve světě dětem střevo již transplantují, tak třeba se přístup lékařů časem změní i u nás. Pavlínce je osm let a chodí do první třídy. Školní batoh nicméně trvale nahrazuje velký černý batoh s výživou, který prakticky neodkládá. „Naše tři biologické děti jsou již dospělé, tak máme čas na péči o Pavlínku. V poslední době uvažujeme o tom, že bychom rádi přijali ještě jedno dítě se stejnou diagnózou. Když už jsme se všechno kolem syndromu krátkého střeva naučili, tak je škoda ještě někomu dalšímu nepomoci,“ končí své vyprávění maminka Olga, zatímco Pavlínka s batohem na zádech a tygřím obličejíkem namalovaném na tom svém řádí s ostatními dětmi, jako by žádného krátkého střeva nebylo.

Pěstounství na vlastní kůži

K obědu se vrací i starší děti, které jely na výlet do Westernového městečka. Počet účastníků pěstounského dne se zase zvyšuje na dvě stovky a slepice na smetaně mizí stejně rychle jako těstoviny. Pohled na pěstounky, které zručně nesou najednou pět talířů s obědem, signalizuje, že to doma dělají denně.

Pěstounství na vlastní kůži

Altánek na nádvoří pak poskytne rodičům ještě chvíli klidu k povídání u kávy. Ukazuje se, že jeden z pěstounských synů, Karel Stria, je nejen pohledný mladík, vousatý, jak je dnes v módě, ale také výborný muzikant. Na klávesy hraje stejně dobře jako na kytaru nebo na mandolínu. S kolegou hrají jazz a blues, ba i argentinské tango nebo kousky ze starých filmů. Děti ještě mají program s klauny, kreslení na obličej, s dopomocí vyrábějí zvířátka z nafukovacích balónků a uprostřed nádvoří se tyčí skákací hrad. Den pěstounských rodin ale uprostřed odpoledne pomalu končí, protože domů to někteří mají přes dvě hodiny cesty.

Lenka Pospíšilová


Nejčtenější

Samsung, nebo iPhone, to je oč tu běží

Black friday

Sparta, nebo Slavia? Blondýnky, nebo brunetky? Kančí se šípkovou, nebo se zelím? Svět je plný dilemat, což platí...

John Quinn, tvář whiskey Tullamore D.E.W. v Praze

John Quinn, tvář whiskey Tullamore D.E.W. v Praze

Při příležitosti festivalu Whisky Life Prague navštívil Prahu John Quinn, Global Brand Ambassador irské whiskey...

Moderní stavební systém spoří čas i peníze

Moderní stavební systém spoří čas i peníze

Sedíte právě nad výpočty a cenami svého budoucího domu či přestavby? Myslete na to, aby se úspora v materiálu...

Série IT povídek Backend Stories se dočkala pokračování

Série IT povídek Backend Stories se dočkala pokračování

Právě vychází nová povídka z edice Backend Stories, 700 EXABYTŮ NESMRTELNOSTI od Julie Novákové. Za vědeckofantastickou...

Vítězové ankety Český výrobek roku 2018 převzali své ceny

Vítězové ankety Český výrobek roku 2018 převzali své ceny

Dvacátého sedmého října byl Den českých výrobků. Při této příležitosti a na počest 100. výročí založení republiky byly...

Další z rubriky

Pět nejčastějších chyb, kterými si ničíte povlečení

Při správné údržbě vydrží povlečení stále jako nové i několik let.

Už se vám někdy stalo, že jste si pořídila zbrusu nové povlečení za nemalé peníze, a po prvním použití bylo zničené?...

Co to znamená, když onemocní dítě?

Co to znamená, když onemocní dítě?

Málokdo si dovede představit, co všechno s sebou přinášejí vážné životní situace, jako jsou nemoci a těžké úrazy. U...

Peníze nerostou v bankomatu aneb jak dětem vysvětlit fungování peněz

Penízky nerostou v bankomatu aneb jak dětem vysvětlit fungování peněz

Naši potomci mají o fungování peněz svoje představy. A většinou čím zábavnější, tím méně vtipné bývá jejich uvádění na...

Najdete na iDNES.cz