Za stolem sedí sympatická blondýnka, která má v očích jiskru a v rukou jistotu profesionála. Majitelka studia Karolína Veverková, absolventka vysoké umělecké školy, se už více než deset let věnuje tetování a piercingu. Povídaly jsme si o jejích začátcích, o tom, proč se specializuje na barevná tetování a předělávky, i o tom, proč zájem o „malůvky na tělo“ roste.
Máte za sebou vysokou uměleckou školu. Jak se z malířky a výtvarnice stane tatérka?
Už během studia jsem přemýšlela, jak se uplatním. Uplatnit se čistě jako umělec je těžké – jen malá skupina lidí má to štěstí, že se tím dokáže živit naplno. Zlom nastal, když jsem viděla spolužačku, která se tetování začala věnovat hned po maturitě. Fascinovalo mě, že díky tomu může tvořit každý den a zároveň vidí okamžitý výsledek své práce. Po dokončení školy jsem měla jasno – chci tvořit, ale chci, aby to lidem zůstalo, aby to mělo osobní význam. Tak jsem si udělala rekvalifikační kurz v profesionálním prostředí v Brně, kde jsme měli modely z řad dobrovolníků. Naučila jsem se základy, ale hlavně jsem získala jistotu v práci s lidmi. Dokonce si mě tam nechali, protože se jim líbilo, že pracuju pečlivě a zodpovědně (úsměv). Moje umělecké vzdělání je pro mě dodnes velká výhoda. Umím hledat cestu k finálnímu návrhu, chápu práci s barvou i kompozicí. Někdy je potřeba zkusit několik variant, než to „zaklapne“. Posledních pět let používám grafický tablet, který dokáže precizně simulovat kresbu tužkou – je to skvělé hlavně u předělávek, kdy potřebuji přesně vidět, co kde bude. Ale stále mám ráda i obyčejnou tužku a papír.
Tetování je pro někoho spojeno s bolestí. Zažila jste, že by vám klient omdlel?
Ano, ale vždycky to bylo hned na začátku a spíš kvůli psychice než bolesti. Jsou lidé, kteří reagují citlivě na samotný fakt, že se narušuje kůže – podobně omdlívají při odběru krve. V takové chvíli, kdy tohle vím, tak se na to připravíme. Častěji dám dotyčnému pauzu, trochu hroznového cukru, čerstvý vzduch a za pár minut můžeme pokračovat. Z bolesti jako takové mi ještě nikdo neomdlel. Vím, co si můžu dovolit – jedno sezení u mě trvá maximálně čtyři hodiny. Po té době už kůže hůř přijímá barvu a hlavně nechci, aby lidé zbytečně trpěli. Viděla jsem v zahraničí i osmihodinová sezení, ale pro mě i pro klienty je to zbytečně náročné. Samozřejmě výjimku udělám, pokud je to nutné – třeba u velké předělávky, která se musí udělat naráz, ale to jsou spíš linky, které tolik nebolí.
Jaké to bylo prosadit se v oboru, kde dříve dominovali muži?
Je pravda, že dřív byla tetovací scéna víc mužská, protože vybavení nebylo tak dostupné. Strojky byly těžké, vyráběly se svépomocí a člověk musel mít nejen zručnost, ale i sílu. S nástupem specializovaných e-shopů se ale otevřela možnost pro každého, kdo má talent a chuť tvořit. Strojky jsou lehčí, materiál dostupný a díky tomu se do oboru dostalo hodně žen a často umělců, zvýšila se i kvalita obrázků – tomu mimochodem přičítám, že zájem o „malůvky na tělo“ roste. Dnes je však tatér skoro v každé vesnici. Rozdíl je v kvalitě a bezpečnosti. Oficiální studio musí splňovat přísné hygienické normy, nakupovat certifikované materiály, správně nakládat s odpadem a samozřejmě platit daně. Je na lidech, zda chtějí kvalitu a bezpečí, nebo nižší cenu „u někoho doma na gauči“.
Specializujete se na barevná tetování a předělávky.
Barevná tetování jsou technicky náročná – vyžadují kvalitní barvy a citlivý výběr odstínů podle typu pleti. U někoho se stejná barva chová jinak než u jiného, a to je pro mě výzva. Předělávky jsou ještě o úroveň těžší – na čistou kůži se tvoří snadněji, ale zakrýt něco starého vyžaduje nejen techniku, ale i velkou dávku kreativity. Velkou výhodou přitom je, že používám vlastní laser na zesvětlení tetování před předělávkou nebo na jeho případné úplné vymazaní. Nejvíc mě pak baví pocit, když odchází člověk, který se předtím za své tetování styděl, a najednou ho hrdě ukazuje (úsměv).
Vnímáte tetování i jako formu terapie?
Ano, velmi často. Lidé si nechávají tetovat vzpomínky – na rodinu, na důležité okamžiky, na lidi, kteří už tu nejsou. Snažím se, aby to nebyl jen prostý nápis nebo datum, ale aby to o tom člověku něco říkalo. Jeden z nejsilnějších příběhů byl, když jsem tetovala motiv italských Dolomit pro kamaráda mého manžela. Miloval hory a často do Dolomit jezdil. Krátce poté bohužel zemřel. Jeho přítel si nechal udělat stejné tetování, aby s ním měl symbolické pouto a mohl ho „nosit s sebou“ na svých cestách.
Chodí k vám i starší klienti?
Čím dál častěji. Někdo si tetování celý život odpírá a pak ho inspiruje třeba vlastní dítě. Nedávno u mě byla paní, které dcera darovala tetování k šedesátinám – zvolila jemný květinový motiv. V křesle jsem měla i pána přes sedmdesát, který začal malým konzervativním motivem, a nakonec si nechal udělat celý rukáv (usmívá se).
Co byste poradila lidem, kteří váhají?
Nespěchat. Nenutit se. Je dobré sledovat práci tatérů, najít si někoho, kdo naslouchá, a začít malým motivem na méně viditelném místě. Tetování je na celý život, takže by to mělo být promyšlené. A hlavně – vybrat si tatéra, u kterého se cítíte dobře.
A kolik tetování máte vy sama?
Šest včetně větších motivů. Na první pohled nepůsobím jako klasický tatér – jsem jemná blondýna, nemám tetování na obličeji ani příliš piercingů. Ale osobní zkušenost je důležitá – klienti vidí, že vím, jaké to je sedět na druhé straně. A pro mě je to pořád hlavně umění, které má smysl.


























