Děti na vlastní oči vidí, co se stane s jejich starým tabletem, sluchátky nebo nabíječkou, když je vhodí do správného červeného kontejneru nebo donesou na to správné sběrné místo. Právě tady, v areálu jihlavské společnosti Enviropol, provází školáky Dana Křížková, lektorka vzdělávacích programů zaměřených na recyklaci drobného elektroodpadu.
Kolik dětí vám ročně v jihlavském Enviropolu projde rukama?
Loni jsme měli zhruba 1 500 žáků a studentů z celé republiky. Letos to vypadá, že to číslo bude ještě vyšší. Zájem škol roste, hlavně proto, že elektroodpad se teď víc probírá i ve výuce, za což školám velmi děkuji a také proto, že se o nás dozvídá čím dál více škol a další rok chtějí přijet znovu.
Jak exkurze u vás probíhá?
Začínáme krátkým úvodem, kde si povídáme o tom, co všechno vlastně patří mezi drobné elektrozařízení – mobily, sluchátka, fény, rychlovarné konvice, myši, hračky a další. Pak jdeme přímo do provozu, kde dětem ukazuji celý proces recyklace: od ruční demontáže přes drcení až po oddělování jednotlivých frakcí.
Co děti zaujme nejvíc?
Jednoznačně moment, kdy si mohou sáhnout do bagů s jednotlivými materiály. Máme tady vytříděné frakce, například měď, hliník nebo mosaz. Najednou vidí a hlavně cítí v ruce, že jejich starý tablet není jen kus plastu, ale že obsahuje cenné kovy, které se dají znovu využít.
Pomáhá jim to pochopit, proč má recyklace smysl?
Určitě. Když jim ukážete, že z jejich tabletu se mohou získat suroviny pro výrobu nových zařízení, dostane to úplně jiný rozměr. Najednou to není abstraktní téma, ale něco velmi konkrétního. Často slyším věty typu: „Tak tohle bylo v mém tabletu?“ Zároveň se dozvídají o tom, jak oni sami mohou chránit přírodu a přispět k udržitelnosti.
S jakými představami děti na exkurzi přicházejí?
Často vůbec netuší, co se s elektroodpadem děje. Někteří si myslí, že se všechno jen mechanicky rozdrtí, jiní, že se to odveze někam na skládku. My jim ukazujeme reálný proces krok za krokem.
Jaký je rozdíl mezi základními a středními školami?
U mladších dětí jde víc o základní pochopení — že elektroodpad nepatří do koše ani do šuplíku. U středních škol se víc bavíme o technologiích, dopadech těžby surovin a cirkulární ekonomice. Ale princip zůstává stejný: dát jim konkrétní, vizuální zkušenost.
Kdy víte, že exkurze splnila svůj účel?
Když se ke konci začnou ptát na věci z běžného života: kam mají doma odnést starý mobil, co s nabíječkami, nebo proč se některé věci recyklují hůř než jiné. V tu chvíli vím, že to pro ně není jen školní výlet, ale že si to začali spojovat s vlastní realitou. To je ta největší odměna.
