Divoké devadesátky si užila v Praze, v roce 2000 se ale vrátila na sever. S manželem nechtěla vychovávat děti v Praze, a tak ve Volfarticích koupili a zrekonstruovali na bydlení nádraží. Když pak začala mladší dcera chodit do školky, založila Magdaléna s dalšími maminkami spolek Slunovrat. „Chtěly jsme tvořit pro děti něco navíc. Třeba přidat výuku angličtiny, což tenkrát ve školkách nebylo běžné jako dnes. Nebo více kroužků, herní prvky na zahradě. Pořádaly jsme i různé kulturní akce a podporovaly řemesla.“
Od kostela k faře
V roce 2012 dcery povyrostly a Magdaléna založila vlastní spolek Koukol v obilí. „Potřebovala jsem dělat něco, co by mě naplňovalo. Byla jsem mezitím i v zastupitelstvu a ujistila se, že už nechci plnit pokyny ostatních.“
Koukol polní je rostlina, na kterou si už v ČR skoro nikdo nepamatuje. Stejně zapomenuté je i předení lnu nebo draní peří a Magdaléně to bylo líto. „Chtěla jsem tyhle zvyky udržet. Díky tomu jsem se dostala i k loukám. Zkoumala jsem, proč některé druhy rostlin mizí, a nechala konečně naplno propuknout svou vášeň k bylinkám,“ směje se Magdaléna. „Odmalička jsem byla sběračka. Pořád jsem něco sbírala, nestačily mi maliny a borůvky, šla jsem po bylinkách. Hrozně mě to bavilo a uklidňovalo.“
Ještě během rodičovské se začala starat i o volfartický kostel, který chátral. S pomocí dobrovolníků a grantů ho postupně opravovala, až se dostala k nedaleké faře.
„Byla už tři roky prázdná, obklopená farními loukami. A tak jsem založila Mýdlárnu Koukol a všechno to do sebe zapadlo. Obnovili jsme jedno z původní řemesel, vyrábíme ručně mýdla metodou za studena. Využili jsme k tomu bylinky, které rostou na farních lukách. Začala jsem zaměstnávat dámy ve věku 55+, protože tady na venkově jsou minimální pracovní příležitosti. A dál pokračovala ve workshopech a programech pro školy, předávala dětem i veřejnosti lásku ke starým činnostem i přírodě.“
A co když se to sesype?
V průběhu všech svých aktivit ještě pracovně podporovala manžela-fotografa, například dělala dekor styling a food styling. „Jezdili jsme třeba na dva dny pracovat do Prahy. Zbylé dny jsem měla spoustu prostoru pro svoje aktivity, a zároveň jsem nemusela řešit příjem.“
O mýdla i workshopy byl zájem, Magdaléna dělala věci, které ji naplňovaly, dcery se dostaly na vysokou školu. Vypadalo to, že budou všichni šťastní až do smrti.
Jenže pak přišel rozvod, v domě zůstal manžel a Magdaléna nevěděla, co dál. Zůstat? Odejít i s mýdlárnou? Dojíždět? Předat ji?
„Prostě jsem nevěděla, a nakonec jsem se dostala až do bodu vyhoření. Ale po jedné procházce s kamarádkou jsem si přiznala, že bych se chtěla vrátit do Boru. Mám tam kořeny i kamarádky, kdežto ve Volfarticích jsem ani jednu blízkou kamarádku neměla. A potřebovala jsem zpátky mezi lidi, Volfartice na mě najednou působily tíživě a bolestně.“
Osudové lázně
Na oné procházce s kamarádkou před dvěma lety míjely budovu bývalých městských lázní. „Ten dům byl nádherný a byl na prodej. Jenže já jsem neměla těch šest milionů.“ Lázně ale nakonec koupila mladá designérka z Lasvitu a letos v září Magdaléně zatelefonovala, že se jí podařilo dát výpověď nonstopu, který byl v budově v nájmu. „Věděla o mýdlárně i o mně, a tak mi ten prostor nabídla. Napsala jsem Lindě Zrůstkové, ke které jsem dřív chodila na kraniosakrální jógu, jestli ještě pořád shání prostor pro cvičení. Byla zrovna v Norsku, ale to nevadilo. Domluvily jsme se, že do toho půjdeme společně.“
Silnější hybatelka
Sílu a rozhodnost jí dodal i program Silnější hybatelé, který během podzimu absolvovala. „Ze začátku jsem jen brečela a zpracovávala, co ve Volfarticích nechávám. Bylo ale úžasné sdílet svoji situaci s ostatními účastníky. Ukázali mi, že se nemám čeho bát, že můžu začít znovu. Vzít všechno, co jsem se naučila a co jsem udělala, a začít s tím v Boru od začátku. Jak budu chtít já.“ Podle Andrey Studihradové z České spořitelny, která za Silnějšími hybateli stojí, podporuje program aktivní lidi, kteří rozhýbávají své okolí. „Hybatelé často dávají do svých aktivit tolik energie, až si koledují o vyhoření. A my jim pomáháme, aby se tak nestalo. Magdaléna znovu nalezla svou vnitřní sílu a dala věci do pohybu.“
Momentálně finišuje rekonstrukce prostoru lázní a Magdaléna s Lindou by je chtěly v únoru otevřít. „Bude tu jóga a přesunu sem i mýdlárnu. Necháváme to hodně otevřené, uvidíme, co nám Bor přinese. Možná zachováme jen část výroby a budeme se víc věnovat fytoterapii a aromaterapii. Podle toho, co bude zdejší komunita chtít.“
Magdaléně při rozhodování o osudu mýdlárny pomohlo i to, že její volfartické zaměstnankyně jdou příští rok do důchodu.
„Člověk se nesmí uzavřít. Nevíme, kam všude nás to zavane, a byla by škoda zavírat dveře předem. Volfartice jsou nádherné, ale už se těším na nový začátek.“ Projekt s názvem J E D N O · D U Š E · L Á Z N Ě právě začíná.
