Když se řekne úspěšná žena, většina lidí si představí podnikatelku, manažerku nebo známou osobnost. Jenže úspěch může mít i mnohem tišší podobu. Může vznikat každý den mezi rolemi látek, přírodními usněmi a střihy, které zákazník nikdy neuvidí. Přesto právě na nich záleží, jak bude pohovka nebo křeslo vypadat nejen dnes, ale i za mnoho let.
Ve čtvrtém patře výrobního závodu společnosti Polstrin v Hradci Králové pracují bok po boku dvě ženy, které spojuje láska k řemeslu. Marcela přišla do firmy před šestnácti lety jako švadlena. Dnes připravuje střihy na moderním CNC stroji. Přesto říká, že nůžky ze své práce nikdy neodložila.
„Když jsem nastupovala, vůbec mě nenapadlo, že jednou budu pracovat s moderními technologiemi. Tehdy jsem seděla za šicím strojem a řešila hlavně to, aby byla práce dobře udělaná. Dnes pracuji s digitálními střihy a obsluhuji CNC stroj, ale některé látky je pořád potřeba stříhat ručně. Třeba když se musí přesně napasovat vzor. Technologie nám hodně pomáhá, ale bez zkušeností a ruční práce to nejde.“
Právě zkušenosti jsou tím, co v její práci rozhoduje. Každý materiál se chová trochu jinak a ne všechno lze svěřit počítači. „Stroj řeže přesně podle dat, která dostane. Ale materiál není pokaždé stejný. Někdy je potřeba zastavit se, podívat se na látku jinak a rozhodnout, co s ní udělat.“
Když se jí zeptáte, kdy se stala odbornicí, jen se usměje. „Asi jsem si to nikdy neřekla takhle přímo. Člověk pracuje, postupně se učí a pak zjistí, že za ním někdo přijde s otázkou. Když se to opakuje, dojde mu, že už má asi něco za sebou. Beru to hlavně jako důvěru kolegů.“
Jen pár kroků od ní pracuje Hanka. V Polstrinu je už sedmadvacet let a za tu dobu prošla několika profesemi, než našla tu, která jí zůstala nejbližší – ruční střih přírodní usně. „Byla to postupná cesta. Začínala jsem na čalounické dílně u přípravy koster, potom jsem přešla ke stříhání látek a časem jsem se dostala i k usním. Nebylo to tak, že bych si na začátku řekla, že se na ně chci specializovat. Prostě přišla příležitost a zjistila jsem, že mi ta práce vyhovuje,“ říká.
KAŽDÝ KUS JE ORIGINÁL
Na rozdíl od textilií se přírodní useň nedá naprogramovat. Každý kus je originál. Má jinou kresbu, jinou pevnost i jiná místa, která je potřeba při stříhání obejít nebo naopak využít. „Nejdřív se na ni musím podívat. Zjistit, kde je pevnější, kde je měkčí a kde jsou přirozené znaky. Teprve potom vezmu do ruky šablony a nůžky,“ vysvětluje Hanka.
Tohle se člověk nenaučí z příručky. „Časem poznáte, která část je vhodná na sedák, která na opěrák a kde bude lepší díl vůbec neumísťovat. To vám nikdo úplně nevysvětlí. Musíte si tím projít.“
Obě ženy spojuje ještě jedna věc. Ani jedna nikdy neusilovala o vedoucí pozici. Přesto jsou dnes autoritami, za kterými kolegové chodí pro radu. Ne proto, že by měly funkci, ale proto, že jejich zkušenosti vznikaly dlouhé roky každodenní prací.
NIKDY NEPODCENIT DETAIL
Marcela říká, že právě to ji na práci stále baví. „Pořád přicházejí nové látky, nové modely nebo něco, co jsme ještě neřešili. Člověk musí přemýšlet a hledat řešení. A potom je příjemné vidět hotový výrobek a vědět, že jsem byla u jeho začátku.“
Hanka dodává, že nejdůležitější je nikdy nepodcenit detail. „Někdy se zdá, že na něm nezáleží. Ale na hotovém výrobku se nakonec projeví všechno.“
Jejich práci většina zákazníků nikdy neuvidí. Když si sednete do nové pohovky, vnímáte pohodlí, vzhled nebo barvu. Jen málokdo si uvědomí, že právě přesný střih rozhoduje o výsledku i životnosti čalouněného nábytku. Přesto právě ve střihárně vzniká jeden z nejdůležitějších kroků celé výroby.
ABY BYL ZÁKAZNÍK SPOKOJENÝ
A co pro ně vlastně znamená úspěch? Marcela odpovídá bez dlouhého přemýšlení: „Mám dobrý pocit, když všechno projde výrobou bez problému a kolegové se na připravené díly mohou spolehnout. A také když se za mnou přijdou poradit. To pro mě znamená, že moje práce má smysl.“
Hanka to vidí podobně: „Mám radost, když se podívám na hotový výrobek a vím, že je udělaný dobře. Nemusí nikdo vědět, co přesně jsem na něm dělala. Důležité je, aby byl zákazník spokojený a aby mu nábytek dlouho vydržel. Pak vím, že jsem svou práci neodbyla.“
Možná právě v tom je jejich pojetí úspěchu nejpřesnější. Není spojené s funkcí na vizitce ani s tím, kolik lidí jejich práci zná. Je ukryté v jistotě ruky, zkušenosti, kterou nelze získat jinak než časem, a v odpovědnosti za práci, která pokračuje dál v rukou dalších lidí.
Ve střihárně Polstrinu se tak vedle látek a usní předává ještě něco méně viditelného – řemeslná zkušenost. Marcela a Hanka ji získávaly šestnáct a sedmadvacet let. A právě takový druh zkušenosti se nedá naprogramovat ani urychlit. Musí se odpracovat.
Další příběhy a novinky z Polstrinu: Instagram | Facebook | LinkedIn
