Řeka nebyla kulisa, ale cesta
Vltava nebyla v dějinách Prahy nikdy jen pohledovou osou mezi dvěma břehy. Byla cestou, pracovištěm, zdrojem obživy i spojnicí města s jeho okolím. Dávno před moderním cestovním ruchem po ní pluly vory, náklad i lidé. Zmínky o plavení dřeva v Čechách sahají do první třetiny 12. století a privilegium Jana Lucemburského z roku 1316 zachycuje voroplavbu už jako rozvinutou činnost.
Tento starší příběh je pro dnešní Prahu důležitý. Ukazuje, že lodě nejsou na Vltavě doplněk přidaný k městu zvenčí. Řeka byla vždy využívaná. Jen se měnil účel plavby. Dříve vozila hlavně dřevo, suroviny a zboží, později také pravidelné cestující, výletníky a hosty, kteří chtěli zažít město z jiné perspektivy.
Od nákladu k výletům
Ještě na přelomu 19. a 20. století se s Vltavou počítalo jako s významnou dopravní cestou pro náklad. Rozvoj plavebních úprav v Praze se spojoval mimo jiné s představou, že do města budou moci připlouvat velké nákladní lodě až z Hamburku. Zároveň ale už tehdy byly oblíbené i výletní plavby a Pražská paroplavební společnost (PPS) plánovala vyplouvat od Palackého mostu až do Mělníka a dále po Labi.
Právě tady je dobře vidět přirozený vývoj. Nejdřív byla řeka především praktická infrastruktura. Sloužila obchodu, zásobování a každodennímu pohybu. Jak se město proměňovalo, přidával se společenský a volnočasový rozměr. Praha nezačala plout kvůli turistům posledních desetiletí. Praha plula dávno před tím.
Rok 1865 a začátek moderní pražské paroplavby
Zásadním mezníkem se stal rok 1865, kdy vznikla Pražská společnost pro paroplavbu na řece Vltavě. U jejího zrodu stál František Dittrich, pozdější pražský primátor. Ostatně slavný kolesový parník Primátor Dittrich nese jméno právě po něm.
První parník Praha začal vozit cestující mezi Prahou a Zbraslaví, a to třikrát denně tam a zpět. Dobový význam této změny nebyl jen technický. Šlo o nový způsob, jak se pohybovat po městě a jeho okolí.
Výletní lodě nejsou novinka
Dnešní výletní a restaurační lodě tedy nevznikly ve vzduchoprázdnu. Navazují na tradici, která v Praze trvá skoro 200 let. Je samozřejmě pravda, že se změnila forma. Dnešní lodě mají jiné technologie, jinou kapacitu, jiný komfort a jiné služby. Podstata ale zůstává stejná: Vltava je prostor, který se používá. Není to jen voda určená k pozorování z nábřeží. Je to městský prostor, kde se lidé pohybují, setkávají, slaví, jedí, poslouchají hudbu, poznávají historii a dívají se na Prahu z místa, odkud ji z ulice nikdy neuvidí.
Restaurační loď má v Praze historickou oporu
Ani spojení lodí s gastronomií a společenským životem není nic cizorodého. Historické parníky Vltava a Vyšehrad byly v roce 2013 prohlášeny za kulturní památky. Obě lodě byly na vodu spuštěny před více než 70 lety a parník Vltava stále vozí cestující na trasách od Slapské přehrady po Mělník a parník Vyšehrad dnes slouží jako Muzeum paroplavby
To je silný symbol. Pokud jsou historické parníky samy kulturní památkou, je zjevné, že osobní, výletní a společenská plavba patří k pražskému dědictví. Restaurační loď na Vltavě není importovaný nápad bez vztahu k městu, ale současná forma tradice.
Na řece se dá i bydlet
První plovoucí hotely se na Vltavě začaly objevovat na konci 60. let a v 70. letech jako praktická odpověď na nedostatek hotelových kapacit, zároveň využily možnosti tehdejších českých loděnic, například libeňské a mělnické. Botel Albatros byl spuštěn na vodu v roce 1969 jako součást širšího plánu tří velkých botelů po 180 lůžkách spolu s botely Admiral a Racek. Dodnes všechny tři v Praze najdete v centru i v Podolí. A k nim i další: Köningstein a Matyldu s Klotyldou.
Dnešní lodě jsou pokračováním starého vztahu k řece
Současná flotila nemá Prahu zaplavovat. Má udržovat řeku živou. V rámci Sdružení pražských plavidel jde o 39 lodí, tedy o přehledný segment v milionovém městě, jehož historické centrum je s Vltavou přirozeně spojené.
Důležité je i to, že dnešní lodě neslouží jen zahraničním turistům. Využívají je školy, senioři, firmy, kulturní instituce, rodiny i místní obyvatelé. Na palubách se konají školní výlety, koncerty, divadelní večery, komunitní setkání, soukromé oslavy i charitativní akce.
Živá řeka patří k živé Praze
Praha bez lodí by nebyla autentičtější. Byla by jen chudší o jednu vrstvu své historie. Od vorů a nákladních lodí přes parníky do Zbraslavi a Štěchovic až po dnešní výletní a restaurační plavby se Vltava stále vrací k jedné základní roli: být živou součástí města.
Dnešní lodě nejsou historická náhoda ani přebujelý výstřelek moderního turismu. Jsou pokračováním dlouhého vztahu Prahy k řece. Mění se motory, služby, podoba lodí i očekávání cestujících. Nemění se ale fakt, že město na řece má žít i z vody. Vltava nikdy nebyla prázdná řeka. A Praha by se tak na ni měla dívat i dnes.
