Tomáš je také vývojář vřetenových sekaček, a to bez jakéhokoli velkého investora za zády, přesto s úspěchem doma i za hranicemi. Nejen o tom, jaké to je prosadit se na trhu velkých ‚sekačkových‘ hráčů s vlastní vřetenovkou, ale i o tom, proč už nevlastní Swardmana nebo jakou roli hraje lobbying nadnárodních pharma firem v oblasti hnojiv se točil náš rozhovor.
Tomáši, tvoje „trávníkářská“ kariéra je už na román. Trávníkům a sekačkám se věnuješ praktický celý dospělý život. Jak se ale přihodí, že si malý kluk vysní být trávníkářem? Ty jsi nechtěl být klasicky pilotem, popelářem nebo fotbalistou?
No tím fotbalem to vlastně tak trochu začalo. Když jsme byli kluci, hráli jsme fotbal na zahradě a kamarád přinesl vřetenovou sekačku. Ale ta tráva byla tak vysoká, že jsme s ní vlastně ani neuměli pracovat. A to bylo moje první setkání s vřetenovkami. Pak po revoluci jsem začal sekat strunovkou a když jsem byl na vysoké škole, už to pro mě byla taková relaxace. Sekal jsem trávníky, když jsem se potřeboval odreagovat od učení.
Vystudoval jsi Eko Gymnázium, kde jsme se potkali, ale popravdě tam jsem tě s trávníky a sekačkami neměla spojeného. Všichni jsme žili divoké devadesátky a street life byl v hlavní roli. Prošvihla jsem to jenom, nebo se tahle láska dostavila později?
Nevím, moc jsem nočnímu životu nepropadl, asi jsem byl v tomhle trochu mimoň. V době gymplu jsem pomáhal tátovi s podnikáním, měl autodopravu. Vystavoval jsem mu faktury a pomáhal udržovat a opravovat náklaďák. Takže přes týden sem tam večírek a o víkendu práce doma. Navážno to přišlo v době, kdy jsem měl napsat diplomovou práci. Když jsem si vybíral téma, nic zajímavého nebylo. A pak se objevil rozbor strojů pro údržbu golfových hřišť, což mi přišlo jako super příležitost. Na golfovém hřišti na Karlštejně jsem se potkal s Martinem Šindlerem, greenkeeperem, a ten mi řekl, že si golfisti přejí mít tak krásné trávníky i doma, ale neví, jak se o ně správně starat. A v tu chvíli mi to došlo – je to mezera na trhu.
Podnět je jedna věc, ale jak jsi se dostal k tomu, že jsi začal prodávat vřetenové sekačky?
Po návratu z Austrálie, kam jsem zamířil po vysoké škole, jsem začal pracovat v Mountfieldu, kde jsem se chvíli věnoval bazénové chemii. Ale vždycky mě to táhlo k trávníkům. Tak jsem si zaregistroval doménu pro vřetenové sekačky a začal to zkoušet. Měl jsem obchod, web, ale neměl jsem sekačky! (směje se) Nakonec jsem se dostal k anglické značce ATCO, získal exkluzivní zastoupení pro ČR a začal prodávat. Ačkoliv byla situace s marketingem v roce 2008 a 2009 značně složitá, za první dva roky jsem se stal nejlepším prodejcem po Británii.
Proč jsi s touto značkou nepokračoval, když bylo vše dobře nastartované?
Je to jednoduché, ta značka v roce 2010 v podstatě skončila, zavřeli výrobu. Byla to těžká situace. Přemýšlel jsem, že bych ji koupil a přenesl výrobu do Česka, ale nesehnal jsem dostatek financí. Bylo to všechno hodně komplikované a bylo na to málo času. A tak jsem si řekl, že když nemůžu koupit jejich sekačky, začnu vyvíjet vlastní. S tím, že jsem už měl nějakou firmu a začal hledat partnera na výrobu. Měl jsem několik pokusů, ale nikdy to nevyšlo. Nakonec jsme v roce 2013 založili s Petrem Zapletalem z Prostějova Swardman.
Zní to jednoduše, ale opak je určitě pravdou. Co předcházelo tomu, než se v roce 2015 objevila první série sekaček značky Swardman? S jakým týmem jste sekačku přivedli na svět?
Postupně jsem na vývoji spolupracoval s několika firmami, včetně jedné slovenské. Ale pořád jsem nebyl spokojený s tím, že sekačky byly málo inovativní. Pak jsem najal vlastního konstruktéra, to byl průlom. A najednou tady byla. Bylo to něco, na co jsem čekal roky. Během dalších let se nám dařilo a začali jsme vyvážet do 25 zemí světa. A pak, v roce 2019, přišel ten šok – firmu můj partner, majoritní vlastník, prodal, aniž bych k tomu mohl něco říct, přestože jsem ji vypiplat od píky. Bylo to pro mě těžké, ale většina zákazníků šla za mnou, což mi dodalo neskutečnou energii pokračovat, přestože je jasné, že jsem si sáhnul na dno. Ale současně jsem cítil, jak ze mě po mnoha letech spadl velký balvan, který jsem si na záda naložil.
Tedy znovu na startovní čáře. Když ale člověk poslouchá tvůj příběh, má pocit, že jsi z jiné doby. Bereš vše s neuvěřitelným nadhledem a klidem. Stejně tak najít sílu začít od znova, nebylo určitě jednoduché. Co se ti v té době honilo hlavou?
Když mě ze Swardmana v podstatě vyhodili, řekl jsem si, že mám v sekačkách ještě co nabídnout. Jak víš, mým velkým vzorem je Tomáš Baťa a jeho příběh, ale i dalších podnikatelů, co si prošli vzestupy a pády, jsem si v té době hodně přemítal. A samozřejmě i silné rodinné zázemí mi nepopsatelně pomohlo.
A protože vřetenové sekačky stále neměly pořádného konkurenta, hlavně v oblasti akumulátorových modelů, tak jsem se rozhodl, že opět vyvinu vlastní. Vedle toho jsem se začal věnovat poradenství lidem, kteří chtějí mít kvalitní anglický trávník. A to jak v soukromé sféře, tak třeba i co se týče fotbalových hřišť, zámeckých parků nebo městských parků. V případě sekaček to byla samozřejmě obrovská výzva, protože tentokrát už do hry nevstupoval vůbec nikdo s kapitálem a vše jsem si musel opravdu vydřít sám s malým týmem a otočit doslova každou korunu.
A na světě je další sekačka ELO a tvým synonymem je trávníkář, jehož jméno dnes už není neznámým pojmem. Dalo by se říct, jako fénix z popela…
Myslel jsem si, že za rok budeme vyrábět. Měl jsem tým lidí. Vše vypadalo hladce. Ale opět jsme se dostali do situace, kdy jsem se musel rozhodovat, zda firmu zavřu, protože problémů se objevilo víc, než bylo příjemné snášet. Několikrát jsem si musel říct, proč to zavírat dnes, když to můžeš zavřít i zítra. A ráno bývá pohled na situaci přeci jen lepší.
Tomáš Šena
ELO je první vřetenová akumulátorová sekačka, která vznikla opravdu od nuly. Je to vlastně naše „Tesla“ mezi sekačkami – super lehká, moderní a navržená pro všechny, kdo chtějí něco víc než běžné benzínové modely. A co se týče trávníků, ono to zní možná pro řadu lidí jako takový nezáživný a jednoduchý obor, kdy si lze přečíst pár rad na internetu a trávník pofrčí, ale ono to tak opravdu není. Jen vyznat se v půdách, jaké osivo kam patří, zákonitostech růstu ve vztahu k počasí nebo hnojivech, to je samo o sobě na další rozhovor.
Když jsi narazil na hnojiva, o kterých jsme si dlouze povídali, zaujala mě informace o tom, že organická hnojiva nevyrábějí malé firmy?
Pro inovativní malé firmy je velmi náročné přijít s vlastním hnojivem nebo postřikem. Velké chemické koncerny si střeží trh, takže kromě složité administrativy kolem registrací přípravků si často za vysoké poplatky zaregistrují originální účinné látky a zabrání tím výrobě malým producentům, protože ti nemají kapitál na registrace. Chemička přitom ani přípravky vyrábět nechce, jen chce, aby to nevyráběl nikdo jiný.
Celkově o hnojivech lze mluvit skutečně dlouze, ale ještě jedna velká zajímavost tady je, na co by si každý měl dát pozor. Stačí mít jedno procento organické složky, zbytek je minerální a už se mohou jmenovat organominerální. Což je třeba pro mě osobně celkem nefér a rád bych se tomuto věnoval z hlediska odbornosti, protože v dnešní době, kdy víme, jak kontaminovaná je půda v řadě oblastech a kdy musíme bojovat za udržitelnost, je to celkem nepochopitelné. Férových by bylo aspoň 50 % jako limit. Jak říkám, je to něco, čemu se chci věnovat nejen co se týče vlastní nabídky hnojiv, ale i na vyšší, lobbyingové a edukační úrovni. Celkově tomu nepřispívá ani fakt, že lidé často chtějí rychlý efekt a vlastně se tímto ani nezabývají. Pak ani stát, resp. regulační nařízení nezasahují. Jenže rychlý efekt zajišťují minerální hnojiva, ta ale dlouhodobě degradují půdu. Nejlepší je něco mezi, tedy organominerální hnojiva – pomalu uvolňují živiny a podporují zdravý půdní život.
Tady by tě jistě chytlo za slovo řada ekologů, že na jednu stranu mluvíš o udržitelnosti, ale na druhou prosazuješ anglické trávníky, které zrovna nejsou přátelské pro hmyz?
Nejsem fanatik, že bych chtěl všude kolem sebe anglické trávníky. Naopak, existují minimálně čtyři typy trávníků a každý má svůj smysl, každý má unikátní funkci. Louka je jedním z nich a louky mají velký smysl. Jen si myslím, že pro malou zahrádku, prostor, kde si hrají děti, nebo prostor pro piknik a Relax, je vhodnější upravený nízký trávník. Na nízký trávník může rovnou navázat vysoká kvetoucí louka. Není to o tom, buď to nebo to, ale o tom najít pro každé místo to nejvhodnější řešení. Trávy jsou nejrozšířenější rostliny na světě, rostou na všech kontinentech vyjma Antarktidy.
Vraťme se ještě k ELO, jaké máš se sekačkou plány? Bude více modelů?
Už máme hotový model ELO 1, který vyrábíme tři roky, a právě začínáme s exportem do Německa. Zájem je velký, protože jsme trefili velkou mezeru na trhu nejen u nás, ale v celé Evropě. Dvojka – model ELO 2, přijde na konci června a chceme ji prezentovat i na dalších trzích. Teď máme 100 předobjednávek, což je skvělé, ale také velký závazek a musíme se dost otáčet, abychom stíhali. Také se připravujeme na fotbalovou sekačku, což bude takový pomyslný vrchol celého byznysu. Protože fotbalová hřiště jsou určitě jedním z mých cílů, kam se prosadit jako jeden z předních hráčů na domácím i zahraničním trhu. A když to bude dávat ještě smysl, přijdeme i s robotickou vřetenovkou. O té sním už třináct let.
Pojďme zakončit naše povídání nějakým tipem pro čtenáře. Jaký je podle tebe nejlepší typ půdy pro kvalitní anglický trávník?
Nejlepší je písčitá půda. Je hodně propustná a kořeny trávníku pak mohou růst velké a silné. Pokud máte správný substrát, trávník bude krásně absorbovat vodu a zvládne i přívalové deště. Fotbalové trávníky musí mít 70 % písku, na greenu dokonce 90 %. Písek je základ.
Děkuji za rozhovor
Linda Antony
Tomáš Šena  Dokud je trávník zdravý a hezký, jsou všichni spokojení. Když se ale začne kvalita trávníku zhoršovat, jdou všichni pro radu k nejbližšímu zahradníkovi. Když rady zahradníků nepomohou, je jeden odborník na trávníky, na kterého se ve finále obrátí každý. A tím je trávníkář Tomáš Šena. Tomáš Šena a jeho tým jsou specialisté primárně na domácí anglické trávníky, ale odborně poradí i fotbalovým klubům, obecním či zámeckým trávníkům. V dané oblasti má Tomáš zkušenosti více než dvacet let. Tomáš Šena, rodák z pražských Lysolajích, vystudoval Eko Gymnázium zaměřené na udržitelný způsob života, následně se na České zemědělské univerzitě při studiu oboru Obchod a podnikání s technikou zaměřil na stroje pro údržbu golfových hřišť. Právě tehdy se v jeho hlavě zrodil nápad, spojit svůj koníček, sekání trávy, s podnikáním. Jeho cílem nebylo sekat „nějaké“ trávníky, ale starat se o ty nejlepší anglické až golfové trávníky úspěšným lidem u nich na zahradě. To se psal rok 2002, kdy dokončil univerzitu. Přečtěte si celý příběh: ZDE Tomáš se však věnuje nejen trávníkům, stojí také za vývojem vřetenové sekačky Swardman (značku opustil v roce 2019) a posléze od roku 2020 ELO. Unikátní hliníkové aku sekačky ELO vzbudily pozornost nejen v Česku, ale i v zahraničí. Schopnost hledat mezery na trhu je důsledek jeho vnímavosti k okolí a umění si věci spojovat dohromady s možná až vizionářským pohledem na vývoj trhu. Více v Centru vřetenových sekaček: ZDE |
