Kdy se u vás vlastně zrodila myšlenka, že se po absolvování lékařské fakulty budete věnovat právě urologii?
PK: Myslím, že na lékařských fakultách je to obecně tak půl na půl – polovina mediků už od prváku přesně ví, co chce dělat, a ta druhá se rozhoduje téměř až na konci. Já jsem byla ten druhý případ. Nicméně jsem věděla, že bych chtěla dělat obor, který bude tak napůl chirurgický s tím, že to nebude ta velká chirurgie, ale něco menšího. Z toho mi vycházela gynekologie, oční, ORL nebo urologie. A protože mě ve škole urologie bavila, rozhodla jsem se pro ni.
PG: U mě to byl spíš případ první. O urologii jsem byl v podstatě přesvědčený od začátku, jednak kvůli rodinnému zázemí, protože otec je také urolog, jednak protože k tomuto oboru mám právě z toho důvodu poměrně blízko.
MUDr. Přemysl Grubský z urologického oddělení Pardubické nemocnice
Pane doktore, vy jste studoval v Plzni, vy, paní doktorko, v Praze. Proč jste si pro své působení vybrali právě Pardubice?
PG: Jak se říká, cherchez la femme, za vším hledej ženu. Přestože jsem původem z Mladé Boleslavi, moje přítelkyně je z Hradce Králové, takže jsem hledal práci v okolí. Navíc jsem znal jméno našeho pana primáře jakožto skvělého operatéra. Nakonec jsme v Pardubické nemocnici s přítelkyní oba – já na urologii, ona na kardiologii.
PK: A já jsem rodilý Pardubák, takže jsme hledala práci v blízkosti.
Jak dnes vzpomínáte na své začátky na oddělení?
PK: Závěr mého studia byl poznamenaný pandemií, protože nám zavřeli školu a nemohli jsme chodit na praxe. Před státnicemi jsem si proto na urologii domluvila dobrovolnou stáž, abych „zkoukla“ kolektiv. Všichni na mě byli milí, všechno mi ukazovali, chodila jsem se dívat na sál a celkově to bylo příjemné a přátelské prostředí. Takže pak už jsem si jen dodělala státnice a od února loňského roku nastoupila na plný úvazek. Mimochodem, dobrovolná stáž je něco, co bych doporučila každému medikovi. Podívat se na oddělení, kam chce člověk po studiích jít, obhlédnout kolektiv, podívat se, jak daný provoz funguje, a zjistit, jestli je tam dobrý kávovar. Těch 14 dní strávených na oddělení dobrovolně a nad rámec povinných praxí studia mi v rozhodování určitě pomohlo.
PG: Já jsem měl v začátcích stejné pocity, byť je to již skoro pět let, co jsem nastoupil. Měl jsem u sebe lékaře, který mě zaučoval, nicméně nejen on, ale všichni kolegové byli nápomocní a mohli jsme je s čímkoli a kdykoli otravovat. A nikdy se mi za první roky praxe nestalo, že bych byl vhozen do nějaké situace, ve které bych se ocitl sám.
PK: S tím souhlasím. I když člověk neví, tak ve vedlejších dveřích je na oddělení vždycky někdo, za kým můžu jít, poprosit ho, ať za mnou přijde a poradí. A vím, že mě i s hloupým dotazem nikdo za dveře nevyhodí.
PG: Je pravda, že když jsem stážoval v jedné fakultní nemocnici, byl tam větší kolektiv a nikdo si nás jako mediků moc nevšímal. O to sympatičtěji na mě působilo v začátcích naše oddělení.
Co pro vás v začátcích bylo nejtěžší?
PG: Obecně pro mě přechod ze školy do praxe byla velká změna, najednou to byl úplně jiný svět. Na medicíně je všechno hodně zaměřené na teorii, takže pro mě bylo asi nejtěžší najít si cestu k pacientům – zjistit, jak s nimi mluvit a jakým způsobem k nim přistupovat.
PK: Pro mě to bylo podobné. Na medicíně vás učí mluvit odborně, ale pacientovi je potřeba předat informace srozumitelně a pochopitelně.
A byla komunikace s pacientem něco, co jste si nakonec museli sami zažít a naučit se to, nebo vám s tím někdo pomohl?
PG: Tím, že jsem měl školitele, který uměl s pacienty hezky komunikovat, základní principy jsem přebíral hlavně od něj. Další kolega zase kreslí pacientům obrázky jako vysvětlivky, to je také skvělý přístup, který se dá snadno pochytit. Určitě je důležité, koho máte v začátcích kolem sebe, ale zároveň i jak k tomu přistupujete vy sám. Líbil se mi jeden příměr, který jsem slyšel – funguje to jako zrcadlo. Když někdo nový nastoupí a má o obor a práci zájem, má zájem se učit, tak je i ze strany toho staršího tento zájem snáze opětovatelný. A naopak to funguje stejně.
PK: Taky bylo fajn, že na nás ze začátku nikdo netlačil, ale měli jsme čas se v klidu se vším seznámit. Což se, podle slov některých mých spolužáků, jinde tolik nenosí…
A kdy jste začali sami sloužit?
PK: Za mě je tohle určitě výhoda našeho oddělení – slouží se v jednom lékaři. Já tedy zatím sama sloužit nemůžu, takže chodím jen vypomáhat jako příslužba.
PG: Já jsem to v začátcích taky ocenil. Nejsem typ, který by se hned vrhnul do služby, byl jsem rád, že jsem mohl sloužit až po nějaké době, kdy jsem si byl jistý, že řadu věcí dokážu vyřešit sám.
Když se přesuneme od provozu k oboru jako takovému – čemu všemu se na oddělení věnujete?
PK: Spektrum péče na urologii je opravdu široké. Z velké části je urologie o onkologické problematice. Setkáváme se tu s nádory ledvin, močového měchýře, varlat, prostaty… Pak také klasické dispenzarizace, to znamená pravidelné sledování pacientů, například právě s karcinomy. Dále to jsou záněty nebo litiáza, tedy kameny v orgánech, které řešíme nejenom endoskopicky.
PG: Právě pro oblast litiázy jsme, myslím, jedno z nejlépe vybavených pracovišť. Obecně máme dobré vybavení – využíváme fúzní biopsii prostaty, močové kameny můžeme rozbíjet i mimotělně, máme i čtyři vlastní operační sály.
Co vás na urologii vlastně nejvíce baví?
PG: Na urologii mi přijde nejkrásnější to, že si spoustu věcí můžeme udělat sami. Když přijde pacient s problémem, tak od fyzikálního vyšetření přes ultrazvuk nebo rentgen, vyšetření moči až po samotný výkon se o něj staráme u nás na oddělení. Samozřejmě záleží na diagnóze, ale v řadě případů jsme taková trochu samostatná jednotka, která se postará o pacienta od základní diagnostiky až po samotnou léčbu. Myslím, že v urologii si každý najde to svoje, protože máme kousek od všeho – chirurgie, radiodiagnostika, ambulantní sféra, akutní péče i kousek interny…
PK: Super je i to, že nesedíme celý den za počítačem, ale každý den je jiný, výkony se střídají. V pondělí jsem na ambulanci, v úterý děláme menší výkony, ve středu chodím na velký sál s panem primářem, ve čtvrtek jsem na oddělení a dělám příjmy, v pátek jak kdy. Zatím mě z toho všeho nejvíce baví velký sál, což jsou klasické břišní operace, ať už pro nádory, nebo třeba kameny. Zde se my mladí lékaři koukáme pod ruce panu primáři a asistujeme.
A měnili byste?
PG: Já určitě ne. Ale asi bych se opakoval… Je prostě vždycky skvělé vidět za sebou efekt vlastní práce. Když pacient odchází s úsměvem a rozdal by se za vás, protože jste mu pomohl.
PK: Souhlas. Každý lékař rád slyší pacienta, který říká, že se na něj těšil a nebál se přijít. To vždycky zahřeje.
Zaujala vás práce ve zdravotnictví? Chcete se stát součástí našich týmů? Podívejte se, jak to chodí u nás v nemocnici. |
