Jiří Kodeš je mladý lékař původem z Moravské Třebové. Pochází z učitelské rodiny a sám měl k pedagogice nakročeno. „Většina naší rodiny pracuje s dětmi, já sám léta jezdím jako vedoucí na dětské tábory. Učitelství přírodovědných předmětů jsem měl v záloze, pokud by medicína nevyšla,“ přiznává dětský lékař a dodává, že už jako medik měl v budoucí specializaci jasno. „Věděl jsem, že když medicína, tak pediatrie. Práce s dětmi mě baví, mám rád dětskou bezprostřednost. Měl jsem lehké obavy, zda mě studium od vysněného oboru neodradí, ale opak je pravdou. Utvrdil jsem se v tom, že pediatrie byla, je a bude správná volba,“ utvrzuje se ve vysněném oboru lékař Jiří Kodeš.
Rozhodla stáž
„Přiznám se, že během studia jsem dlouho nevěděl, kde bych rád pracoval, ale táhlo mě to do okresní nemocnice. Vyzkoušel jsem si stáž v nemocnicích v Šumperku, Šternberku či v Sanatoriu EDEL ve Zlatých Horách. Všude se mi líbilo, ale Svitavská nemocnice si mě získala rodinným prostředím, přátelským kolektivem i skvělou paní primářkou,“ usmívá se lékař a u toho vyzdvihuje i stávající kolegy, kteří jsou nejen ochotni poradit, když je třeba, ale nebrání se ani vzájemné edukaci: „Toho si skutečně cením a ještě jsem to v praxi nezažil. Pokud jeden kolega jede na nějakou vzdělávací akci, je ochotný nabyté zkušenosti a medicínské novinky předávat dál.“ Kromě rodinného prostředí si ho Svitavská nemocnice získala i rozmanitým spektrem pacientů, se kterými se na tamním dětském oddělení Jiří Kodeš setkává: „Máme tu pacienty psychiatrické, neurologické, po operacích, ale i akutní stavy například respiračního rázu. Co si s bývalými spolužáky vyměňujeme zkušenosti z jednotlivých nemocnic, jsou překvapeni, s čím vším už jsem se za krátkou dobu potýkal.“
Co pacient, to příběh
Jiří Kodeš nastoupil na dětské oddělení Svitavské nemocnice krátce před začátkem školního roku a zpětně si uvědomuje, že právě načasování možná hrálo roli u diagnóz, se kterými se setkával. „Překvapilo mě, kolik je na dětském oddělení psychiatrických pacientů. Během studií jsem si myslel, že diagnózy, jako jsou mentální anorexie, suicidální myšlenky či deprese u dětí, nejsou tak časté a že se s nimi pediatr setká zřídkakdy. Opak je pravdou,“ popisuje střet s realitou dětského lékaře Jiří Kodeš a dodává, že o postupu léčby takových pacientů rozhoduje právě psychiatr. Pacienti s některými diagnózami mohou být hospitalizováni i na dětském oddělení, jiní přecházejí do ambulantní péče psychiatra a u některých je nutná hospitalizace přímo na psychiatrickém oddělení. „Občas stojí zajištění adekvátní péče pacientů hodně sil a telefonátů,“ přiznává lékař. Na druhou stranu upřesňuje, proč si ho právě pediatrie získala: „Mám rád, když děti vykvetou. Baví mě, jak se z malého pacienta, který přichází mnohdy v bolestech a třeba i s pláčem, stává opět veselé a hravé dítě. Často nám sem nosí obrázky. Nedávno tu byl hospitalizován chlapec, který mi před ochodem domů přinesl obrázek, co sám namaloval. Jeho maminka mi následně prozradila, že maluje nerad, ale přál si věnovat obrázek panu doktorovi. To jsem zatlačil slzu,“ vzpomíná Jiří Kodeš a stejně jako u dospělých pacientů vyzdvihuje ve své profesi umění komunikace. „Jinak jednám s pacientem, kterému jsou tři roky, anebo patnáct, ale pokaždé se pokouším o spolupráci. Ať už je to batole, nebo puberťák, naším cílem je, aby se tu pacient cítil dobře a bezpečně,“ shrnuje dosavadní zkušenosti mladý lékař.
Ačkoliv je práce na dětském oddělení pro lékaře náročná a zahrnuje i stinné stránky jako práci přesčas, 24hodinové služby a někdy i dávku sebezapření, nejlepší odměnou zůstává pro mladého lékaře i zkušeného pediatra to stejné. Spokojený dětský úsměv.
