Jaká je náplň práce klinického logopeda?
Klinický logoped se zabývá diagnostikou a terapií různých poruch řeči, jazyka nebo komunikace. Mezi ty nejznámější patří poruchy výslovnosti, které se nejčastěji vyskytují u dětí předškolního věku. Klinický logoped pomáhá i při opožděném vývoji řeči, kdy děti začnou mluvit později, než by měly. Buď může být problém v řeči jako takové, nebo může jít o důsledek nějaké poruchy či postižení, ať už třeba na bázi zrakového vnímání nebo poruchy sluchu či mentálního hendikepu. U dětí je pak velmi častou diagnózou vývojová dysfázie. Jde o komplexní poruchu, která se projevuje ztíženou schopností naučit se verbálně komunikovat. Může být narušeno ale i porozumění. Tato diagnóza je spojena s obtížemi v podstatě ve všech jazykových rovinách. Logoped řeší také poruchy plynulosti, kam spadá koktavost nebo breptavost. Zaměřujeme se též na rozštěpové vady a s nimi spojené poruchy řeči. U dospělých pak jde o různé potíže, které vzniknou například po cévních mozkových příhodách či po úrazech hlavy nebo nádorech. Setkáváme se i s poruchami hlasu, polykání a dalšími problémy.
Kdy by mělo dítě začít mluvit?
Přibližně kolem jednoho roku, kdy děti začínají chodit, by měly používat první slova, jako třeba máma, táta, pipi, bum a podobně. Okolo druhého roku slova postupně spojují a už můžeme hovořit o prvních velice jednoduchých větách typu „Mimi hají“. Největší rozvoj v řeči bývá mezi druhým a třetím rokem, kdy hodně roste slovní zásoba. Kolem třetího roku by už děti měly hovořit v kompletních větách. Čeština je ale hodně těžká na gramatiku, takže je přirozené, že v tomto věku ještě nemusí být vše správně, jako třeba skloňování, předložky a podobně, ale kolem čtvrtého roku už by to tak být mělo. Řečový vývoj bývá ukončován kolem šestého, sedmého roku.
Kdy je podle vás vhodné jít k logopedovi?
Je to velmi rozdílné. Záleží na tom, co má dítě za problém. Mohou k nám přicházet děti už v prvním roce života. Pokud u nich byla diagnostikována sluchová vada, řeší se přidělení sluchadel či kochleární implantace. Kolem třetího roku jde o děti, které rozumí, jsou motoricky šikovné, jen vázne jejich vyjadřovací stránka. Mají zásobu třeba 10, 15 slov, což je na úrovni prvního roku a řečový vývoj se dál neposouvá. Pokud se pak dítě nerozvíjí, může být důvodem jiný problém. U klasické poruchy výslovnosti k nám míří děti kolem pátého roku.
Registrujete více poruch a problémů s řečí u dětí než dříve?
Určitě.
Čím myslíte, že to je?
Přibývají těžší diagnózy, kdy kromě poruchy výslovnosti se k nám do péče dostává hodně dětí, které začaly pozdě mluvit. Ve větší míře se objevují vývojové dysfázie, kdy je narušen celý komplex jazyka, tvoření vět či porozumění řeči, například předložkovým vazbám. Děti nyní mají mnohem víc také motorické potíže, což se promítá rovněž do řeči. Stejně tak i u dospělých zaznamenáváme vyšší výskyt poruch řeči či jazyka. Častější jsou jejich kombinace, zejména s kognitivním deficitem, poruchami polykání. Přibývá neurodegenerativních onemocnění, kde se snižuje věková hranice pacientů.
Proč tomu tak je?
Žijeme v rychlé době. U dětí je vidět, že rodiče na ně nemají tolik času. Dříve se pracovalo třeba od 6 do 14 hodin a rodič se jim mohl věnovat de facto celé odpoledne. Teď, jak se posouvá začátek pracovní doby, tak jsou lidé v zaměstnání třeba do 16, do 16:30 nebo do 17 hodin. Zároveň je i větší nabídka zájmových aktivit, takže děti se z kroužků dostanou domů až večer a pak toho společného času opravdu tolik není. Zároveň je znát vliv moderních technologií. Dětem je jednodušší dát na hraní tablet nebo telefon, kde sice nasbírají pasivní slovní zásobu a vědomosti, ale už tam chybí aktivní zapojení, tedy mluvení. Obecně se s dětmi méně mluví i čte, i když to samozřejmě neplatí ve všech případech.
Jaké další vlivy působí?
Určitě jedním z významných vlivů je fakt, že medicína šla značně dopředu. Daří se například zachraňovat hodně předčasně narozených dětí, které si však s sebou mohou nést do života riziko různých potíží. U dospělých je pak znát více stresu a tlaku, méně času na odpočinek, což má vliv i na větší počet mozkových příhod.
Co rozhodlo o tom, že jste se stala klinickou logopedkou?
K této profesi jsem přišla jako slepý k houslím. Nebyl tam žádný hlubší důvod, že bych chodila na logopedii nebo se objevil někdo v rodině, kdo by s ní měl osobní zkušenost. O tomto oboru jsem se dozvěděla až v posledním ročníku na gymnáziu, kdy jsem se rozhodovala, kam dál, jakou vysokou školu studovat. Vždycky jsem měla ráda humanitní vědy, ale pak mě jedna vyučující přivedla na myšlenku zkusit speciální pedagogiku, což mě zaujalo. Když jsem pak procházela Učitelské noviny, narazila jsem na logopedii. Studovala jsem ji na Univerzitě Palackého v Olomouci, pod Katedrou speciální pedagogiky. Její specifikum bylo v tom, že se předpokládalo, že absolventi budou pracovat ve zdravotnictví. To tak i dopadlo. Hned po škole jsem nastoupila na Kliniku ORL, kde jsem působila též během studia na praxi. Byla to hezká náhoda, že se sešlo víc věcí dohromady a uvolnilo se místo, které zrovna bylo blízko mého bydliště.
Co se vám na tomto oboru líbilo nejvíc?
Logopedie vždycky stála na rozhraní více vědních disciplín. Líbilo se mi propojení speciální pedagogiky a zdravotnictví. Navíc v tomto oboru člověk musí být trošku i psycholog. V této profesi je mezioborová spolupráce potřeba a když máme k dispozici zázemí nemocnice, tak je to mnohem snazší. O to víc mě práce baví a naplňuje. Těší mě i výborný kolektiv. Za něj jsem moc ráda. Přijde mi hezky namíchaný ze zkušenějších a mladších kolegů. Je fajn, že se můžeme vzájemně obohacovat.
Co může váš obor nabídnout mladým zájemcům?
Hodně širokou škálu práce. Je rozdíl, pokud pracujete v ambulanci nebo v nemocnici, kde se můžete setkat s velkým spektrem různých diagnóz a věkových kategorií. Za mne je zajímavé, že v nemocnici je možné vytvořit úzkou síť spolupracujících profesí, které ve finále mohou pacientovi výrazně pomoci s jeho problémem. Oproti ambulanci je výhodou, že je možné ho řešit komplexně. To beru jako velké plus.
Jak vidíte váš obor do budoucna?
Asi si netroufnu říct, kam se bude vyvíjet, ale spíš odpovím na to, co bych si přála. Byla bych ráda, kdyby se klinická logopedie studovala na medicíně pod lékařskými fakultami. Když jde člověk do praxe, tak pak má na čem stavět a hodně mu to pomůže. Bylo by fajn, kdyby logopedie měla svou pevnou pozici. Pohybuje se na rozhraní resortů školství, zdravotnictví a sociální sféry, což je někdy trochu složité.
Kdy máte pocit z dobře vykonané práce?
Když mám pocit, že k nám lidé rádi chodí, odcházejí spokojeni a jsem přesvědčena o tom, že jsme jim dali to, co potřebovali a pomohlo to. Je skvělé vidět, že děti mají lepší základ do života, že se jim třeba zlepšila řeč nebo komunikace, stejně tak jako u dospělých, kterým například po úraze přispějeme k usnadnění jejich životní situace. Není to sice tak, že bychom zachraňovali životy, ale snažíme se jim pomáhat a pokud je znát zlepšení, tak je to moc fajn. To si pak člověk řekne, že jeho práce má smysl.
Co by podle vás nemělo správnému klinickému logopedovi chybět?
Určitě komunikační dovednosti. Logoped by měl umět správně mluvit, bez řečových vad, aby mohl být řečovým vzorem. Musí dokázat přizpůsobit komunikaci potřebám daného člověka, ať už jde o dítě či dospělého, rodiče nebo doprovod. Logoped má být schopný empatie. Někdy je potřeba, aby byl trošku i psychologem, protože při dlouhodobé péči je vždy nutné s klienty navázat nějaký vztah. Měl by umět i naslouchat a zároveň být důsledný a přísný, když je to nezbytné. A také asertivní v komunikaci, dokázat si prosadit to svoje a stát si za svým názorem, například v komunikaci s ostatními kolegy, lékaři.
Čeho si nejvíc ceníte na klinice?
Kolektivu a toho, že můžeme spolupracovat s různými odborníky z nemocnice. To je velká výhoda.
Co byste popřála klinice do dalších let?
Hodně spokojených a uzdravených pacientů, i když to třeba někdy nejde úplně stoprocentně. A také spokojené zaměstnance. Myslím, že pokud má někdo rád svou práci, tak to potom většinou předává dál, což se pak pozitivně promítne také do vztahu k pacientům.
Nejen prací živ je člověk. Jaké jsou vaše záliby?
Když je volný čas, tak se ráda podívám na nějaký pěkný film. Baví mě i sport. Jsme celkově hodně sportovní rodina. Máme v oblibě kolo, turistiku nebo třeba basketbal, a to jak aktivně, tak pasivně.
Pardubice, Chrudim, Litomyšl, Svitavy a Ústí nad Orlicí. Pět nemocnic, ale stále jeden tým, který spolupracuje pod hlavičkou Nemocnice Pardubického kraje. Hledáte stabilní práci v příjemném prostředí se zázemím, které může poskytnout moderní zdravotnické zařízení? Podívejte se, jak to chodí v našich nemocnicích. |
