Když člověk nastoupí první rok na Gymnázium J. V. Jirsíka, žasne nad celou řadou fascinujících věcí. Třeba nad schodištěm, které vypadá, že vede až k nebeské klenbě, nebo nad tím, jak dospěle působí maturanti, kteří mnohdy v houfu čekajících studentů na chodbách přečuhují několik čísel nad všemi ostatními. (Nebo přinejmenším ti, kteří jsou vysoké postavy – ti drobnější se musí stále prodírat podsvětím, aniž by si jich někdo všiml.) Leccos se po absolvování křížové výpravy do posledního ročníku změní, a něco zase ne. Schody navždy zůstanou cestou do netušených výšin školní budovy, zato šokem zůstává uvědomění si, že ze studenta se stal právě ten maturant s pověstí bájného poloboha, k němuž prváci bázlivě vzhlížejí, zatímco on sám se na ně dívá s klidnou vyrovnaností ostříleného veterána a onou nevyslovenou myšlenkou: „Pche, tak takhle jsem vypadal?“
V posledním ročníku se zdánlivě neděje nic do očí bijícího. Snad kromě profesorů, kteří se kradou prostorami školy jako netopýři v jeskyních a pouští hrůzu, kdykoliv se naskytne příležitost, a to dokonce i když se žádná nenaskýtá. Příslib blížící se zkoušky dospělosti tak týden co týden nabývá obludných rozměrů a do strašící propagandy lapá všechny, kteří jen na onu děsivost začínající písmenem M pomyslí.
Nelze se ubránit nostalgickému ohlédnutí zpět na ty uplynulé roky, které současné maturanty zocelily a vyplivly na práh gigantického zlomového okamžiku jejich životů. Nešťastná pandemie je uzamkla na rok a půl do domovů, kde zírali na monitory počítačů a hartusili nad pomalou wifi nebo neexistující kamerou. Čas se tehdy zastavil a držel všechny studenty v podivné bublině, po jejímž prasknutí působil návrat do školy jako řádně odměřená facka. Je třeba si potom vážit těch momentů, které se prožily přímo v reálných prostorách gymnázia.
Například píďalkovité zkoumání listů na laborkách z biologie, manická rozčilenost z nefunkčnosti elektrického obvodu při fyzice nebo z chemického roztoku, který navzdory instrukcím nevybublal, ale vybouchl. Listy byly nakonec určeny správně, obvod se zapojil a roztok zdárně vybublal – to dává laskavou naději všem maturujícím studentům, že nakonec zvládnou všechno tak, jako zmíněné pokusy před pár lety. Silný zážitek představuje samozřejmě i ploužení se po tatranských hřebenech nebo zdolávání vltavských peřejí. Či snad přespávání ve škole a sledování filmů dlouho do brzkého rána, radování se z darovaného vánočního perníčku nebo zvonění klíči při oslavách výročí sametové revoluce. A co teprve vášeň při lítém krvavém boji v období majálesu!
A především je třeba vzpomenout nekonečnou řadu těch drobností, které utvářely ty běžné, normální školní hodiny. Schovávání se v lavici před zkoušením, zběsilé kontrolování nikdy nedopsaných poznámek či pití šálků kávy, aby se zburcovala poslední zásoba energie. To, co se na počátku zdálo jako něco strašlivě děsivého, postupně svého děsuplného oparu pozbylo – a tak se i z představy toho nedotknutelného maturanta stala realita, která s viděním v prvním ročníku nemá pranic společného.
Tak se maturant od prváka příliš neliší. Maturant akorát není vyjevený z pobytu v Jirsíkově škole a ani ne tolik ze samotné maturity (ač se o to profesoři mermomocí snaží), ale z toho, co leží za ní – ta hořkosladká budoucnost nových, krásných věcí, a zároveň nepoznaných nástrah. Tentokrát se však už nebude jednat o nalezený tahák nebo špatně zapojený obvod. Je třeba jít pořád dál. Či v případě Jirsíkárny pořád výš, protože ač se to zdá k neuvěření, vždycky tam někde číhá ještě nějaký schod navíc!
