SMLSALOVINY aneb jak žít a přežít
Sledovat další díly na iDNES.tvJezdím každý den, už třicet let. Přesto jsou chvíle, kdy si sám za volantem říkám – teď bych měl udělat tohle… nebo spíš ne? Je to správně, nebo chybuju, či snad už dokonce páchám nějaký přestupek? A proto jednoho deštivého rána nabírám do auta specialistu na bezpečnost dopravy, bývalého šéfa BESIP Romana Budského. Vyrážíme na celodenní projížďku, během níž prozkoumáme nástrahy silničního provozu.
Najíždíme na hradeckou autostrádu D11. Hned na začátku začínám předjíždět několik kamionů. A hned mě napadá klasická otázka – mám se za každým předjetým autem vracet zpátky do pravého pruhu? Jezdit se má správně vpravo, a tak to někdy dělávám…
Pomalý pruh není jen pro kamiony, řidiči jej ovšem ignorují |
Pomalé předjíždění kamionů
„Pokud máte před sebou šňůru aut, můžete zůstat v levém pruhu. Když budete dělat obloučky, jenom si koledujete o to, že vás někdo skřípne. Samozřejmě záleží na tom, čím jedete, pokud dodávkou jen o deset kilometrů v hodině rychleji než kamiony, je kolegiální zařadit se do delší mezery mezi nimi. Ale pokud jedete 130 km/h a vidíte, že kamiony mají mezi sebou dvousetmetrový odstup, zůstaňte v rychlém levém pruhu, protože je otázkou několika vteřin, než dojedete ten další.“ A říká o tom taky něco vyhláška? „Ne, takhle podrobně ne. Praví jen, že v levém pruhu jste ve chvíli, kdy předjíždíte. A to předjíždění může být klidně delší.“
Ptám se Romana Budského, jestli by byl pro plošný zákaz vzájemného předjíždění kamionů, které je nesmírně otravné a zdržuje. „Není to nutné. V zákoně je, že řidič kamionu při vzájemném předjíždění nesmí omezit ostatní řidiče v levém pruhu. Natož když vás dokonce někdy ohrozí a pak blokuje tři minuty. Zákon na to myslí. Chce ho jen důsledněji kontrolovat.“
VIDEO: Řidiči neumí jezdit v pruzích a brzdí ostatní v levém pruhu |
K jízdě v pruzích připomíná Budský ještě jednu věc, která se netýká dálnice, ale je hodně zajímavá. „Zásada uvolnění levého pruhu platí i ve městě, což mnoho lidí netuší. Pokud se nechystáte odbočovat nebo se otáčet, tedy zpravidla v situaci, kdy používáte levý blinkr, a někdo vás dojede, máte mu ten levý pruh uvolnit. Řidiči si myslí, že ve městě si můžou vybrat kterýkoli pruh, což je pravda, ale stále platí i zásada, že jsou povinni umožnit průjezd rychlejšímu vozidlu. A je úplně jedno, jestli jede nadlimitní rychlostí, já jako řidič nejsem od toho, abych ho trestal,“ připomíná expert.
Jízda ve třech pruzích
Dálnice před námi se rozšiřuje do tří jízdních pruhů, jedeme prostředním, před námi kamion. „Asi nemusím zdůrazňovat, že ho musíte předjet levým pruhem, nikdy ne podjet pravým. Na dálnici neexistuje souběžná jízda, to je zásadní chyba, strašně nebezpečná. Velmi často se to stává na úseku z Prahy do Mirošovic; pravý pruh je většinou prázdný, prostřední a levý plný. Takže řidiči podjíždějí – což je přestupek, nedovolené předjíždění zprava. Rizik je spousta, je nutné hlídat si v zrcátku už dva pruhy,“ říká Roman Budský a vrací se k aktuální situaci před námi.
Po předjetí kamionu se vracíme do úplně pravého pruhu. Pak přichází zádrhel: chci prostředním pruhem předjet kamion, ale zleva se ve stejnou chvíli doprostřed „cpe“ další řidič, aby neblokoval levý nejrychlejší pruh.
Kdo má v takové situaci přednost? „Tady platí ustanovení, že řidič, který se zařazuje z levého pruhu do prostředního, nesmí ohrozit řidiče, který se doprostřed zařazuje z pravého, tedy aktuálně vás. Je to vlastně obdoba přednosti zprava; přednost má ten, kdo se zařazuje z pravého pruhu. Proto když jedu rychlým levým, je dobré si hlídat, jestli v pravém není někdo, kdo se tam chystá taky,“ upozorňuje dopravní expert s tím, že tak to říká přímo silniční zákon.
Zipování: malé velké umění
Před odbočkou na Nymburk svádějí silničáři provoz do jednoho, v tomto případě pravého pruhu. Budeme zipovat! To je jeden z největších problémů, který trápí šoféry napříč Evropou.
Princip je geniálně jednoduchý: každé auto jedoucí v pruhu, v němž není omezení – říká se mu průběžný –, musí před sebe pustit jedno auto z pruhu končícího, to za ním další a tak pořád dokola tak, jak se zapínají zoubky na zipu – odtud také název. Jenže – už jsme na konci našeho pruhu a žádná značka přikazující zipování tady není.
„Pravidlo přesto platí,“ upozorňuje Roman Budský. „Je velký omyl myslet si, že se zipuje pouze tam, kde je značka. Zákon to nařizuje vždy, pokud je splněna podmínka, že oba proudy aut zpomalí kvůli hustotě dopravy natolik, že už jedou souběžně, a pak jeden pruh končí,“ vysvětluje odborník. Značka to jen připomíná. Stěžejní otázkou je, kdy vlastně začít – jak daleko od místa zúžení.
„Státy světa se dělí na dvě skupiny. Ve většině řidiči začínají zipovat už dávno před ukončením pruhu, pak je menšina, kde se zipuje bezprostředně před tím. Pokud se nemýlím, jediné Německo to má dáno zákonem. Tam pravidlo zipu platí právě bezprostředně před místem, kde průběžný pruh končí. S tím naprosto souhlasím,“ říká Budský.
Zipovat se řidiči učí 17 let. Experti jsou pro lepší vysvětlení v zákoně |
Oponuji mu: je přece lepší vecpat se do pruhu dřív, dokud to hladce jde, protože tím se plynulost dopravy zvýší. „No jasně, teoreticky. Jenže co když už vzniknou husté proudy a není místo pro volné přejetí? Pak se řidiči můžou hádat, jestli už měli vytvářet mezeru, nebo ne. Ale v Německu jsou bezprostředně před zúžením povinni ji udělat. Končí přetahování, kdy a kdo. Prostě se střídají, a když dojde ke kolizi, je jasné, kdo nenechal místo. Kdežto tady se hádáme – já už jsem zipoval a on mě nepustil. A druhý kontruje – zipování je až támhle. Takže německé pravidlo se mi líbí.“ A navíc – když lidé zajíždějí příliš brzy do průběžného pruhu, často prudce brzdí a tím nutí zpomalit i ty za sebou. Celý proud aut se pak pohybuje neharmonicky a vznikají rizikové kolizní situace.
A ještě pozor na velmi důležitou věc – zipování se netýká situací, kdy nekončí jízdní pruhy. Naprosto typický příklad je v Praze před vjezdem do Strahovského tunelu u Petynky, kde levý pruh odbočuje do tunelu, pravý pokračuje rovně na Břevnov. Když stojí kolona až do Střešovic, spousty lidí jedou rovně pořád dál a až na konci se cpou do levého pruhu s poukazem na zipování. „To je jasné porušení zákona, nebyla splněna podmínka jízdy v souběžných pruzích,“ uzavírá tuto kapitolku Roman Budský.
Rozděleni připojovacími pruhy
Sjíždíme z dálnice, což expert využívá k tomu, aby mě pochválil za správný postup. „Divil byste se, ale dost lidí to nedělá jako vy – tedy dát v plné rychlosti blinkr, pak sjet do odbočovacího pruhu a teprve v něm brzdit. Mnozí zpomalují ještě v průběžném, mnohdy i bez blinkru, což při silnějším provozu způsobuje řetězové brzdění a vznikají skrumáže. A pak se placatí šedesátkou tři sta metrů,“ říká Budský, podle nějž je analogicky dobré využít naplno i délku připojovacích pruhů.
„Pořádně se v něm rozjet, připojit se až na konci, kdy už mám rychlost, necpat se na dálnici hned na začátku a až pak zrychlovat.“ Zní to banálně, ale sám si později několikrát uvědomuji, že zvláště druhé pravidlo občas nedodržuji…
Co je to bezpečný odstup?
Najednou nám „za zadkem“ visí placatý bavorák; jeho řidiči se asi zdá, že šňůru kamionů nepředjíždíme dost rychle. Sice nebliká, což mě vždycky dokáže vytočit, ale lepí se tak, že kdybych musel náhle brzdit – a přes naše ohromné SUV Ford Explorer dopředu nevidí – nemá šanci to na těch pěti metrech „zašlajfovat“, byť by byl sebelepším závodníkem.
„Tohle je jeden z největších nešvarů. Zákon říká jasně, že musíte dodržet takový odstup, abyste zabránil srážce, když ten před vámi náhle zpomalí nebo zastaví,“ cituje Budský. Jenže zároveň říká, že takhle vágní formulaci nelze nijak preventivně kontrolovat.
„Každý řekne, já jsem dobrý řidič, stihl bych to. Když nestihne, vina je na něm, nikdo se tím víc nezabývá. Ale okolní státy, které mají stejné zkušenosti jako my, jsou o dost dál. Němci, Rakušané, Francouzi, Finové, Norové, Slováci, téměř všichni jdou cestou prevence. Říkají – nebudeme čekat na bouračku, rozestupy vám stanovíme. Bezpečná vzdálenost jsou dvě vteřiny; takže to, co je pod vteřinu, trestáme. Měří to auty, stabilními měřidly, z dronů… A touto prevencí učí lidi dodržovat správný odstup. V Čechách se to už dlouho snažíme marně prosadit,“ hřímá Budský a radí, jak se naučit odstup udržovat.
To z pravidel nevyčtete. Vysoká řidičská upozorní na časté chyby ve městech |
„Má smysl ho měřit v sekundách, metry nedokážeme nikdo odhadnout. V cizině často vídáte měřící body na vozovce, podle nichž si můžete vzdálenost zkontrolovat. U nás nejsou, takže vám musí stačit dopravní značka. Ve chvíli, kdy ji auto před vámi mine, odpočítáte si pomalu „jednadvacet“ a máte vteřinu – dřív byste u ní neměli být. Ideální jsou vteřiny dvě.“ A dodává – nikdy se nenechte vyprovokovat těmi, co jedou za vámi. Kdykoli se necítíte na rychlost, kterou jedete, uberte – je to vaše zodpovědnost, bez ohledu na to, že vám někdo do zrcátek bliká jako šílenec. Kdybyste boural, vy byste „nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky“, ne ten váš „terorista“…
Dopravní expert Roman BudskýV roce 1984 zahájil svou profesní kariéru jako učitel autoškoly. Na začátku devadesátých let založil vlastní autoškolu, současně pravidelně usedal za volant dálkových autobusů brázdících celý evropský kontinent. Je autorem tří projektů pro potřeby ministerstva dopravy zaměřených na navržení systému vzdělávání a přezkušování nových řidičů i zkušených profesionálů. V letech 2012–2014 byl šéfem Besipu. V letech 2015–2018 pracoval v Týmu silniční bezpečnosti, v současné době je předsedou expertní rady Platformy vize nula. |
