Oproti úspěchu, jenž bývá relativní, a mnohdy i subjektivní, má neúspěch zpravidla podobnou povahu i společné zdroje. Lidé, kterým se nedaří uspět, trpí totiž většinou jedním či více z následujících problémů:
1. Nevnímají či nerespektují hodnotu svého času
Britský podnikatel a miliardář, majitel značky Virgin, Richard Branson, to vyjádřil velmi stručně: „Každý úspěšný podnikatel ví, že čas je cennější než samotné peníze.“ Jeho konstatování se však zdaleka nevztahuje jen na podnikatele.
Neúspěšní lidé si svého času necení. Nechápou či nechtějí si připustit, že umírat začali ve chvíli, kdy se narodili, že každý den je dar, a že sami sobě dluží vykonat v jeho rámci vše, co mohou.
Jednou z podob této tendence je sklon k odkládání, k němuž se někteří občas dokonce hrdě hlásí: nechápou, že za to, co by udělali dnes, by jim jejich budoucnost poděkovala. I lidé snažící se využít svůj každodenní čas co nejproduktivněji, však občas zapomínají, že nejefektivnější způsob, jak „vykonat“ určité věci, může spočívat v tom, že je nevykonáme vůbec. Ať již proto, že nejsou příliš důležité, nebo že je lze převést či delegovat na někoho jiného.
Někdy to může znamenat odmítnout určité žádosti druhých, neslibovat jednomu to a druhému ono, a nebrat na sebe závazky, které nejsou nezbytné. Jedno z nejdůležitějších pravidel nakládání vlastním časem spočívá totiž ve schopnosti říci občas či v určitých situacích druhým (ale i sobě samému) „NE“. Úspěšní lidé, cenící si svého času, chápou, že prvým krokem k úspěchu v jakékoli oblasti je vědět, které závazky přijmout a které taktně a zdvořile odmítnout.
2. Nedokážou se soustředit na své priority
Lidé, kterým se nedaří uspět, mají zpravidla problém se svým soustředěním. Rok co rok si činí předsevzetí, čeho dosáhnou, a rok co rok se jim to nedaří, protože se na dosažení svých cílů nedokážou plně zaměřit a koncentrovat.
Jan Urban (1953
 |
Často jim schází vlastní disciplína. Těkají od jedné věci k druhé, většinou proto, že v určitých činnostech, nemajících valný význam, nacházejí osobní zalíbení. Nedokážou na chvíli odložit telefon, odpojit se od počítače a přestat se zabývat se tím, co zrovna dělají druzí. V důsledku toho nejsou plně schopni využít svůj potenciál.
Důvodem jejich neúspěchu bývá i nepochopení rozdílu mezi prací a jejími výsledky. Neúspěšní lidé výsledky práce a pracovní zaneprázdněnost vzájemně zaměňují: nechápou, že pokud při svém snažení žádného výsledku nedosáhli, pak přes své nasazení nedosáhli vůbec ničeho. Při rozhodování o tom, jakým činnostem se věnovat především, se navíc často řídí spíše tím, zda se čas jejich odevzdání nebezpečně blíží, než tím, zda jde o činnosti skutečně důležité, tedy ty, jež vedou k naplnění jejich cílům.
Jestliže takto přistupují i k činnostem důležitým, pak se jim většinou stává, že se k nim dostanou teprve tehdy, když je čas k jejich vykonání omezený, a jejich správné či kvalitní vykonání je téměř nemožné.
3. Přeceňují či podceňují své schopnosti
Lidé, kteří dosahují úspěchu, jsou zpravidla ti, kteří dobře rozpoznali své schopnosti, silné i slabší, a zaměřili se na oblast, ve které jim jejich silné stránky umožňují vyniknout.
Problémem lidí, kterým se uspět nedaří, bývá, že se o úspěch, často i dlouhodobě, pokoušejí v oblastech, ve kterých jim důležité či specifické schopnosti scházejí, a je pro ně obtížné je získat. Tuto okolnost si však dostatečně neuvědomují, nebo se domnívají, že nedostatek potřebných schopností mohou kompenzovat svým nasazením či schopnostmi jinými. Nasazení nesporně důležité je, v určitých situacích jím však schopnosti či nadání nahradit nelze.
Může se hodit |
Problémem bývá však i situace opačná, tedy ta, kdy lidé své předpoklady zbytečně a předem podceňují, často aniž by si je objektivně ověřili. Jsou přesvědčení, že „nemají vlohy pro práci s čísly“, že „nemají na to, dále studovat“ nebo že by „nikdy nedokázali vést úspěšnou firmu“. Sami si tak vytvářejí omezení, někdy i ve snaze si své snížené úsilí sami před sebou omluvit nebo se vyvarovat možného neúspěchu. Řadu schopností přitom v praxi získat lze, a neúspěch je někdy jen důsledkem toho, že svému úspěchu dostatečně nevěříme.
Východiskem úspěchu je proto poznat sebe sama. Spíše než nejrůznější testy nám v tom pomůže, když nasloucháme názorům druhých a zajímáme se o to, jak nás, především naši práci a výsledky, hodnotí. Pokud se nám naše mysl snaží namluvit, že „na to nemáme“, neměli bychom jí vždy věřit.
4. Mají nízké sociální IQ
Jakkoli lze namítnout, že poměrně daleko to dotáhla i řada psychopatů, faktem je i to, že neúspěšní lidé obvykle příliš vysoké sociální IQ nemají. Nedokážou jednat s lidmi s respektem, bývají, a to bez zjevných důvodů, arogantní, mají sklon se chlubit či předvádět, někdy i svou falešnou skromností, nedokážou poděkovat za pomoc, nebo nevědí jak apod.
Nejde přitom (jen) o to, být vstřícný a milí k těm, kteří nám jsou blízcí nebo které máme rádi, ale i k těm, kteří nás občas obtěžují, které špatně snášíme, nebo s námi téměř nikdy nesouhlasí. Sociální inteligenci člověka tak poznáme spíše podle toho, jak se chová, když stojí v dlouhé frontě nebo se setkává se špatnou obsluhou. Nebo, jak napsal J. W. Goethe, jak jedná s lidmi, kteří pro něj nemohou nic moc udělat.
Jsou to zpravidla lidé, jejichž hlavní omluvou za jejich nepříliš taktní a úspěšné společenské jednání je vyjádření „jsem prostě takový, jaký jsem, a je na vás, abyste se s tím smířili“.
5. Nejsou schopni či ochotni čelit problémům
Lidé mající problém s dosažením úspěchu jsou často i ti, kdo odmítají nebo se obávají čelit problémům, či kteří se tváří tvář obtížím příliš rychle vzdávají.
Pro většinu problémů a obtíží totiž platí, že velké jsou jen tak, jak velké je vnímáme. Totéž platí o našich protivnících: i jejich síla záleží do značné míry na tom, jakou moc jim přisuzujeme. Neúspěšní lidé to často nechápou a vzdávají se mnohdy již tehdy, jsou-li určité věci nepříjemné: chtějí, obrazně řečeno, růže bez trní či duhu bez bouřky.
Odvaha se však rodí uprostřed protivenství a překonávání problémů nás proto nejen přibližuje k našim cílům, ale současně většinou i vnitřně mění, často doslova v někoho, koho jsme dosud „neznali“. Usnadňuje nám podmanit si své obavy, vstupovat na nová území, vymanit se ze svého pohodlí a překonat sebe sama. Když se nerozhodneme bojovat, nebudeme nikdy vědět, jak jsme silní. A i když nezvítězíme, ukážeme alespoň druhé straně, že není tak silná, jak se domnívala.
6. Jsou apatičtí
Lidé neschopní dosáhnout úspěchu jsou často ti, kteří, obrazně řečeno, „sedí na plotě.“ Jsou, jak říká bible, vlažní, tedy ani horcí, ani studení, a téměř na nic nemají svůj jasný názor. Buď proto, že se nedokážou rozhodnout, nebo se nechtějí obtěžovat snahou si v dané věci získat dostatek informací.
Jen zřídka jsou tak schopni vést na určité téma širší konverzaci nebo se v rozvoru jasně vyjadřovat, snad jen s výjimkou situací, které sami bezprostředně viděli.
Přesvědčeni naopak bývají o tom, že na svět by měli všichni pohlížet stejně jako oni. Ke většině věcí jsou však lhostejní a jen málokdy jsou schopni něco prosazovat. Příliš nečtou, nemají příliš velký zájem se dále vzdělávat a vystačí si s tím, co se dozvěděli ve škole. Nezáleží jim však ani příliš na tom, jak sebe či své názory navenek prezentují.
I ve světě plném zajímavostí, překvapení a novinek tak našli způsob, jak se téměř k smrti nudit. Jen zřídka se jim podaří najít něco, čím by se dokázali nadchnout, pokud je za to nikdo nezaplatí. Plýtvají tak často svým potenciálem a jejich apatie je pomalu, ale jistě zabíjí.
